Oblíbené příspěvky

čtvrtek 25. srpna 2016

Konečně rozkvetl!

Co se asi skrývá za tím zvoláním, je hned patrné z fotky příspěvku. 
Před pár lety jsem zatoužil mít na zahrádce jezírko. A když jich plastová lobby nabízí po supermarketech habaděj, není k realizaci daleko. Jenže co do něj?

Otázka pro mě jasná - přece leknín. Ta rostlina mi učarovala. Vegetí si na dně a na hladinu posílá lístky, a co je nejhezčí - květy. Nejde o rostlinu tuzemskou, původní, ale přece jen získala tolik obdivovatelů, že není snad ani zařazena na současném, Evropskou byrokracií tvořeném seznamu nežádoucích druhů.
Jezdil jsem se dívat na lekníny do rezervace Boušovka ve Slavické oboře. Hned poprvé jsem pochopil, že když chci vidět ten rybník rozkvetlý, musím tam být určitě přes polední hodiny.

Lekníny na Boušovce.

Těšil jsem se, že něco z té nádhery budu mít doma. Romča totiž dostala leknínek předloni od známého. Ten rok nekvetl. Loni se objevily první dva květy. Ovšem ne najednou. A že to není stálá ozdoba jezírka, mi došlo teprve tehdy. Vůbec mě nenapadlo, že na tom rybníku nevidím zřejmě stále stejné květy.
Nikdy jsem o tom nepřemýšlel, ani nečetl, a tak mě překvapilo, že ten kvítek totiž kvete jen přes den a v noci je zavřený. Navíc jenom asi tři dny. Takže se ukazuje výhoda práce na směny - když poprvé kvetl v pracovním týdnu, neviděl jsem jej otevřený. Ten náš "vstává" po desáté hodině a "chodí spát" po šestnácté hodině. Proto v běžné ranní pracovní době ho vůbec nemusím vidět rozkvetlý...
Tentokrát se mi to povedlo v pondělí 22. srpna 2016

Leknínek u Broulíků.

P.S.: ještě tam jsou dvě poupátka pod hladinou..

pátek 12. srpna 2016

UNESCO hrad na Spiši, Sivá brada a trochu doslov...

Jak jsem tu už napsal v předchozím příspěvku, podařila se mi krátká dovolená na konci června na Spiši, Slovensko. Podíval jsem se po letech do Slovenského ráje. Ale to nebylo všechno..

Neměl jsem původně v plánu navštívit Spišský hrad. Jeho pohlednice, uložená v pouzdru mé turistické mapy, však uhranula Romču natolik, že přes svůj momentální zdravotní handicap trvala na jeho návštěvě. Z Hrabušic, místa dočasného pobytu, to je nejvhodnější cestou přes čtyřicet kilometrů. Ty ovšem stojí za to...

Spišský hrad od západu.


Sotva že jsem se "dostal" z jakéhosi zánětu horních cest dýchacích těsně před odjezdem, dostala mizernou rýmu Romča. Auto jsme s sebou neměli, proto jsem se divil, že její odhodlání přetrvalo.
Nějaká přímá cesta bohužel neexistuje, tak jsem zvolil jízdu přes Spišský Štvrtok na silnici první třídy a po ní přes Levoču. Na počátku nás provázela fantastická vyhlídka:

Panorama Vysokých Tater je úžasné.


Při tomto pohledu vzpomínám na tátovo vyprávění o turistice za jeho mládí. To se psala třicátá léta minulého století. Děda vlastnil jeden z prvních automobilů ve Spišské Nové Vsi, a jelikož pracoval u dráhy jako strojvedoucí na turnusy, měl čas na odpočinek nepravidelně. Když se vrátil ze směny a vyhlédl z okna domku, spatřil podobný výhled, naučil postupně malého synka připravit vozidlo a vyjet s ním před dům, aby si mohl aspoň chvilku zdřímnout. Babička zatím připravila svačinu a mohlo se vyrazit do hor. 

Jet po hlavní silnici se ukázalo být dobrým tahem. Místní nás totiž ubezpečili, že dálnice na Spiši byla nedávno uvedena do provozu. A bylo to znát! Bývalou "státovku" jsme měli málem jen pro sebe. Hlavní provoz se okamžitě přesunul na dálnici. Jak by ne, když dnes už "stará" hlavní po Spiši nesmyslně kličkuje, to asi "soudruzi" z Levoči nepřenesli přes srdce, že by do jejich města vedla jen odbočka..
Otázkou zůstává, jak si stát poradí s údržbou přibývajícího množství komunikací.

Levoča, perla Spiše, pozvolna mění svoji tvář. Či spíše se vrací ta její středověká. Snad tomu i napomáhá zařazení historického centra mezi památky UNESCO. Nese to spolu i drobná příkoří chudému pocestnému. Před třinácti lety jsem si tu mohl prohlédnout oltář Mistra Pavla vcelku bez překážek, zatímco dnes je nutné vytvořit skupinu a za poplatek jej navštívit s průvodcem. Ovšem za probíhajících restaurátorských prací je to pochopitelné.

Stará radnice, nyní muzeum. 

Je opravdu na co se podívat. Cyklista však nemá času nazbyt, pokud chce stihnout dominantu Spiše. Z hlavní, ne už tolik využívané silnice, jsou malebné rozhledy.

Krajina nad Levočou.

Náhle se přede mnou vynořuje místo, kdysi vyhlášené, jehož přesná poloha mi už dávno vyprchala z paměti. Zato v ní pevně zakotvily zážitky, s oním místem spojené.

Travertin na Sivé bradě.

Ano, je to Sivá brada. V šestašedesátém roce jsem v té nesnesitelné sírou páchnoucí atmosféře čerpal s rodiči údajně léčivou vodu. A v nedaleké salaši odmítal jíst poprvé nechutné halušky. Co bych za to dal, kdybych to mohl zažít znovu. Dnes tu na dálnici ani silnici žádné poutače nelákají, parkoviště je dávno uzavřeno, vývěr zaslepen, odér pryč. Voda zřejmě už byla svedena jinam, zbylo pár drobných vývěrů. Přesto jsem nejen fotil, ale i ochutnal.

Přehoupnout se přes kopeček a už se tu tyčí majestát Spiše:

Spišský hrad od východu. 

Vystoupat v asfaltem rozpáleném vzduchu kolem parkoviště na nádvoří hradu dá trochu do těla. Proto asi stojany na kola tu zatím nezavedli. Nicméně cyklisté jsou vítání. Nádvoří rozlehlého hradu je opravdu prostorné. A pokud nemáš dostatečný časový prostor, je opravdu lepší projít si za 6 € základní trasu s průvodkyní. Byl jsem velmi spokojen s jejím výkladem, šitým "na míru" spěchajících turistů. Mix základních dat s pikantními detaily života tehdejší společnosti mi maximálně vyhovoval.
Parádní počasí s dobrou dohledností nabízelo perfektní výhledy do krajiny. Takové, že byla zřetelně vidět další památka UNESCO: Spišská kapitula.

Výhled ze Spišského hradu na východ: Podhradie.

Zavítali jsme tam na dalším postupu. V horkém letním dni by byla návštěva katedrály svatého Martina vítaným osvěžením, a kdyby u pokladny tohoto o poznání méně navštěvovaného místa nebyla cedulka "přijdu hned", možná bychom se tam i podívali. Měli jsme ovšem v plánu ještě návštěvu Spišské Nové Vsi a čas postoupil tak, že bylo vhodné začít s návratem.

Ještě jednou jsme se ohlédli za tou impozantní krajinou  a v rozpáleném odpoledni jsme zamířili směr SNV. Ovšem ne všechno však vycházelo tak růžově, jak jsem to naplánoval. Vybraná modrá cykloturistická trasa č. 2855, zvolená podle mapy Cykloregión Spiš - jih, uvádí v textovém úvodu, že "všechny trasy vyžadují horská kola". Není to reklamní tah zdejších cykloprodejen, nýbrž reálná nutnost. Přesvědčili jsme se o tom právě nyní. Po místy drsném stoupání na místních rozbitých asfaltových komunikacích jsme dorazili do obce Domaňovce, kde bychom měli nastoupit do terénu a obloukem dorazit do SNV. Čas kvačil a představa možných terénních překážek rozhodla o pokračování po hlavní silnici. Dojezd po sice výtečné asfaltce, leč bez krajnice, byl v silném provozu také drsný. Bohužel morfologie zdejší krajiny a historický vývoj spojovacích cest jsou naprosto odlišné od toho v nám známém Polabí. Není co závidět slovenským trasérům, když mají pospojovat jednotlivé pamětihodnosti nějakou krátkou a zajímavou stezkou.

Podvečerní Spišskou jsme si užili občerstvením na hlavním bulváru kolem Radničného námestia. Romča výtečnou zmrzlinou a já neméně výtečným černým Šarišem.
Zůstávalo nějakých dvanáct kilometrů "domů" do Hrabušic.

Pro Čechy poněkud nevšedním zážitkem je setkání s Cikánským obyvatelstvem. Na Spiši, a nejen tam, je obvyklé, že obec bývá rozdělena dvě etnické čtvrti - "bílou" a Cikánskou. Možná je to zajímavé řešení palčivé národnostní otázky, ale každopádně je vymezeno, jak se kde chovat.
Pro opuštění Spišské Nové Vsi jsme zvolili červenou turistickou trasu č. 14, která sleduje po pravém břehu tok Hornádu, jak je uvedeno v cykloturistické mapě Cykloregión Spiš - južná časť z roku 2014.
Po opuštění asfaltu je to spíše pěšina, sloužící převážně venčení pejsků. Protíná místní komunikaci u mostu ve Smižanech. Stezka zde nemá upravený výjezd na ulici, musel jsem zastavit, jelikož hrající si děti nebraly žádný ohled na to, že přijíždí cyklista. Přes ten hlouček jsem nerozpoznal, že stezka dál pokračuje po stejném břehu a automaticky jsem zabočil na most a pokračoval na druhý břeh. Když jsem tam značení nenalezl, zastavil jsem pak uprostřed té cikánské čtvrti. Dojela mne Romča a okamžitě jsme se stali centrem pozornosti.
Pro našince je to poněkud nezvyklé, zvláště Romča se necítila komfortně. Děti s gustem zdravily, dospělí nabízeli pomoc za cigáro, když jsem vybalil mapu. Projeli jsme čtvrtí k železniční zastávce a pokračovali po silnici v požadovaném směru.
Dlužno dodat, že v době psaní tohoto příspěvku je podle Mapy.cz zmíněná červená trasa značena již po Mlynské ulici. 

P.S.

Lesáci v Ráji nemají na růžích ustláno. Zašlé informační tabule z komunistických dob, takto oslavující genialitu plánovaného hospodářství, hlásají porazitelnost kůrovce unikátním společenstvím smíšených lesů. Leč kůrovec o tom má opačné mínění a izolované remízky smrkových porostů postupně razavějí a berou za své a v úzkých soutěskách potoků připravují nejen turistům horké chvilky při prolézání vodopádů. Na mnoha místech jsou pobořené lávky nahrazeny provizorně ořezanými spadlými kmeny smrků a návštěvník si může připadat jako baletka na kladině.

Nemilým suvenýrem, dovezeným osobně z příjemného pobytu, se stala vyrážka. Povšiml jsem si jí až o den později, když jsem se sprchoval po závěrečném turistickém výletu. Po těle mi naskákaly pupínky vzezření asi tak rozškrábaného komářího kousnutí. Nešlo určit, zda šlo o nějakou "kopřivku" nebo pokousání třeba bodavým hmyzem. To druhé však bych zcela vyloučil, neboť pupínky se vyskytovaly pouze na ploše kůže, pokryté cyklodresem. Spekulace, zda mohlo nežádoucí reakci vyvolat požití minerálky na strarém prameni Sivé Bradě nebo v super novém prameni mezi obcemi Baldovce a Buglovce, nevede k výsledku. Vyrážka zmizela až zhruba po měsíci. Vzhledem k tomu, že postupně bledla, a moje zkušenost s kožními lékaři není valná, jsem nepodnikl návštěvu jejich ordinace.

V hlavě mi hlodá stále myšlenka na návštěvu doliny Kyselu, kterou jsem kdysi uskutečnil, ovšem z paměti se mi dávno vytratila. Tehdy bylo možné vyrazit z Kláštoriska do údolí potoka Kysel a dojít k soutoku potoků Malého a Velkého Kyselu. Po různých kalamitách není dnes tato cesta možná, ale zbyla z ní smyčka žluté turistické cesty právě nad tímto soutokem. Zánovní stupačky, osazené pod touto smyčkou, označené STOP cedulí, vzbuzují naději, že původní cesta bude někdy obnovena...
A STALO SE! Nakouknutím na stránky Slovenského ráje zjišťuji aktuální úplnou novinku: 18. srpna 2016 tu bude uvedena do provozu první ferrata. No není to pech

středa 10. srpna 2016

Dostal jsem se do Ráje

Pro československé pozemšťany, narozené před rokem 1989, existují pouze dva ráje, kam se mohou dostat. Český, nebo Slovenský. Já si po roce tentokrát vybral ten Slovenský...

Vzniklo to při plánování mé letošní dovolené. Jsa na mizině, neplánoval jsem kamkoli vyrazit, kromě zahrady svého domu. Ovšem nostalgie po "starých časech" mě nahlodávala už několik let. Přičetl jsem i nepolíbenost Romany tímto slovenským krajem a bylo jasno: volání Ráje nelze odolat! Obzvláště když oblast Spiše znenáhla a nezvykle začala oplývat památkami UNESCO.

Ruiny Kartuziánského kláštera na pozdadí Vysokých Tater.

Plánoval jsem dovču za tím účelem zhruba v termínu od půlky května do půlky června. Ovšem počasí a požadavky zaměstnavatele trochu zamíchaly mými plány. Vzešlo z toho, že si musím udělat volno mezi 17. a 23. červnem 2016. Dost mi to zkomplikovalo přípravu, neboť po noční dvanáctihodinové směně nejsem schopen řídit spolehlivě vůz a pátek odpoledne není zrovna vhodný čas pro zahájení jízdy autem do "horoucích pekel". Romča mi nepomůže, není řidič. A při požadavku vézt s sebou kola, musel jsem zvolit železnici. To samo o sobě by zasloužilo bližší komentář.

Ale k dovolené. Slovenský ráj jsem navštívil poprvé s rodiči v roce 1966. Tátovi bylo v té době jednačtyřicet roků a toužil se podívat i do okolí svého rodiště - Spišské Nové Vsi. Vždyť Slovenský ráj byl jeho "lesíkem za humny". Já sám jsem za těch padesát let tu byl ještě asi třikrát. Kdo vstoupí do té unikátní oblasti, nikdy na ni nezapomene. Putování soutěskami krasového hřebene proti toku potoků po žebřících  a lávkách, dnes dokonce i visutých mostech patří zkrátka mezi nezapomenutelnou adrenalinovou turistiku a oběma skupinám turistů připraví doživotní vzpomínku. Jedněm neutuchající touhu se sem vrátit, druhým neskonalý odpor provázený žaludeční nevolností. Podle toho, jak jsou na tom s fenoménem závrati.

K ubytování jsem využil pohostinní rodinného domu známých v obci Hrabušice, jednom významném východišti do této oblasti.

Po předchozích návštěvách Slovenského ráje a jeho vyhlášení za Národní park jsem zatoužil mít s sebou kolo a svézt se po zatím jediné povolené a označené cyklistické trase křižující území - Glacké cestě. Celodenní cyklovýlet jsem tedy věnoval návštěvě Dobšinské ledové jeskyně.
Po celý pobyt nás provázelo pravé letní počasí, takže program nebylo nutné nijak uzpůsobovat nebo měnit.
Pro cestu do jeskyně jsem zvolil malebnou asfaltku vedenou z Hrabušic do Stratenej. Luxusní nový asfalt přes Hrabušice vystřídala děravá, občas čerstvě spadlými kmeny zablokovaná silnička, stoupající do sedla Kopanec, což ovšem horské ani trekové kolo nemůže rozházet. A koho to už vůbec nemůže rozházet, jsou spanilí jezdci (a jezdkyně, abych vyhověl gender studies), se kterými jsem se tam setkal:

Jezdci v sedle Kopanec.

Těšil jsem se na prohlídku jeskyně. Parkoviště u ní je architektonicky poznamenáno prolínáním socialistického a kapitalistického - "Alpského" stylu, což vyvolává smíšené pocity. Jen jsem si nějak popletl informace o vstupném, a měl jsem kliku, že si Romana nedala zmrzlinu (zatímco já pivo ano). Platba vstupného kartou totiž není možná, a tak všechna Eura pro dnešní den padla na vstupné (8 €/os).
Těch pár set metrů v mrazivém podzemí ovšem opravdu stojí za to!

Původní, tedy spíš vysněný plán, nechat se vytáhnout (pokud možno s kolem) lanovkou na planinu Geravy ztroskotal už při brouzdání Internetem. Nicméně jsem toužil zavítat do "protější" strany Slovenského Ráje - do letoviska Dedinky se známou přehradou, rozdělenou železničním náspem.

Slovenská Kanada - násep železnice v přehradě Palcmanská Maša (Dobšiná). 

Pro cyklisty jsou Dedinky tak trochu pastí. Bylo nutné se vrátit do Hrabušic plánovanou cestou - tou Glackou od Stratenské Píly. Naivně jsem si představoval, že po červené turistické cestě z Dedinek "nějak" projedeme. Neprojeli jsme. Vlekli jsme kola po dřevěných schodech v prudkém svahu nad přehradou. Ovšem cesta od Stratenej stoupá mírněji nežli z Podlesoku, takže ideálním způsobem uzavírá smyčku přejezdu Slovenského ráje.

Pro většinu turistů s krátkodobým pobytem je zdejším "Václavákem" dolina Suchej Belej. Už proto, že je dostupná přímo z východiště Podlesok. Bylo to znát kolem jedenácté hodiny, když jsme zahájili výlet dolinou.

Žebřík Horního mísového vodopádu.
Zvyklý z mládí přeskakovat po kamenech, nečinilo mi problémy postupovat řečištěm potoka. Přestože jsem vzhledem k červnovému pondělnímu všednímu dni neočekával nával turistů, míjel jsem jejich skupinky a má obava ze zablokování postupu u některého z četných žebříků se zdála naplnit hned u prvního z nich. Nervózně telefonující paní učitelka, snažící se stmelit svoji třídu, rozdělenou vodopádem, a čekání na nejistě stoupající černošskou dívku způsobovalo hromadění turistů pod žebříkem. Už jsem se chtěl vrátit, ale když Romču ohleduplně pustili na žebřík, pokračoval jsem též.
Dech beroucích průlezů vodopády je tu několik, nové dřevěné i ocelové lávky usnadňují pochod a dolina přináší opravdu skvělý zážitek, zvláště za slunečného horkého dne, v dolině příjemně vychlazeného. Až je člověku smutno, že už TO končí, když zdolává závěrečné stoupání kolem studánky na Glackou cestu.
Ovšem v Ráji není nutno smutnit. Jsou dvě hodiny po poledni a dlouhý červnový den láká k dalším dobrodružstvím. Kdo si nabral do bot, může na rozpáleném asfaltu usušit a jde se dál.
Zvolil jsem další dolinu - Velký Kysel. Pěší přesun zabral skoro hodinu a půl. Škoda, že kolo musí odpočívat v Podlesoku, hodilo by se.
Najednou jakoby divočina. Nikde ani živáčka v odpoledním slunci, klídek, stezka místy zablokovaná napadanými kmeny, které lesáci nestihli odříznout, sem tam pobořené lávky, staré žebříky však drží spolehlivě. Lesní cestu lemují místy blízké vyhlídky

Vyhlídka z Kyselu na Spiš s Novou Vsí.

do údolí, k nimž turisté vyšlapali pěšinky - asi by bylo lepší, kdyby modrá značka vedla přímo po nich. Na dně údolí nás čeká příjemná odměna. Žlutá turistická značka tvoří smyčku, kterou si lze prodloužit výstup údolím kolem dvou vodopádů. Příjemný chládek na dně, neskutečná vůně bylin, přelézání padlých kmenů ve svahu, vše působí uvolňující pocit na duši.

V dolině Kyselu.

Míjíme křížek, připomínající že tu jde o náročný terén, lákající též horolezce, a turista musí být na pozoru, soustředit se na cestu a držet se značené trasy. Zase ten smutek, že další pěkná stezka končí, když míjím studánku a v časném podvečeru dojídám zbytek svačiny u lovecké chaty Biskupské chyžky...

Lesácká a lovecká chata v srdci Ráje.

Informační cedule uvádí, že tady můžeš potkat i medvěda...

Ještě jednu dolinu se nám podařilo navštívit. Vybral jsem ji proto, že je nejdelší a chtěl bych si ji opravdu vychutnat. Nástup kolem potoka Velkým Sokolem je impozantní. Prosluněné širší údolí, plné vůně a hudby šplachotícího potoka je nádherným prologem. Těch několik turistů, kteří nás míjí, nestojí za řeč. Zkrátka, užíváme si samoty. Údolí se zužuje, po žebřících stoupáme vodopády. Náročnější je také šplhání potokem. Původní lávky často utopené v soutěsce, nad nimi kmeny seřezané motorovou pilou. To už je fakt pro zdatné turisty.

Ve Velkém Sokolu.
Na konci doliny zase ten smutný pocit, že dolina není delší. Turistický charakter výletu dolinou podtrhuje delší pěší návrat po červené turistické značce do výchozího bodu k hájovně u silnice. Zamčená kola tu na nás počkala a v klidu dopravila "domů" do Hrabušic.

neděle 10. dubna 2016

Reminiscence roku 2015

V roce 2015 se mi podařilo navštívit výjimečné akce, které mě tak trochu potěšily.Také proto, že mám hluboko do kapsy a byly zdarma.

Předně to byl v sobotu 16. května Den otevřených dveří Dopravního podniku města Pardubic. Nevyužívám sice nějak valně jeho služeb, jezdím převážně na kole, ale vlastním i Pardubickou kartu, abych nemusel kupovat jízdenky. A žasnu nad tím, jaký dokáže být "cirkus" třeba kolem té pražské.
Parádní jarní den přilákal určitě dostatek zájemců, vypravil jsem se tam časně ráno na otevření. A hned se mi naskytl nostalgický obrázek:

Škoda 706 RTO s přívěsem vyjíždí z Dopravního podniku.
z depa zrovna vyjížděl autobus s vlekem, kterému jsme přezdívali "okurka". Vybavily se mi strkanice a div ne bitky mezi "gympláky" a "průmyslováky" na autobusovém nádraží v Chrudimi, kam jsem dojížděl do školy v sedmdesátých letech. Jízda ve vleku bývala někdy výsadou studentů strojní průmyslovky a nás, gympláky, nechtěli tam brát mezi sebe. Ta souprava vypadala přesně takhle, jen v modrých barvách tehdejšího ČSAD. Zážitek z jízdy tímto bezmotorových prostředkem se nedá tak barvitě vylíčit, jak to bylo při vlastním prožitku.
Do dopravního podniku mě ale zlákala jiná "atrakce". Vystavovali tady totiž spací přívěs za autobus. Vídával jsem ho občas v Pardubicích u Dopravního podniku, ale zřejmě jeho majetkem nikdy nebyl.

Přívěsný spací vůz Karosy.

Komfort cestování se "spacím" autobusem malinko konkuroval železniční dopravě s jejími lůžkovými vagóny.

Podruhé to bylo v neděli 13. září, během Dne evropského dědictví. V Pardubicích to bylo opět množství míst, z nichž některá nejsou obvykle veřejnosti přístupná. Poprvé jsem navštívil zvonici poblíž kostela Sv. Bartoloměje, kam byly v roce 2008 instalovány instalovány dva nové zvony,

Zvony na pardubické zvonici. 
zpřístupněné v roce 2014 novým schodištěm.
Lahůdkou byla prohlídka historického centra Pardubic s doprovodem doktora Šebka, velkého pardubického patriota, propagátora, universitního profesora a autora Toulek historií Pardubic v Radničním zpravodaji.

Nejcennějším zážitkem mi byla návštěva velínu pardubického železničního nádraží. Nahlédl jsem do tajů provozu mezi Moravany a Přeloučí.

Do třetice to bylo v sobotu 26. září, kdy zavítal Den železnice do Hradce Králové. Ve zdejším depu byly k vidění parní lokomotivy, i jejich "krmení" uhlím, což dnes už není obvyklým jevem. Účast rakouských lokomotiv byla  příjemným zpestřením. Tato akce se koná každoročně v některém železničním uzlu republiky, tak jsem využil její blízkosti. A bylo na co se dívat.. Především ve spolupráci českých a rakouských nadšenců vyjel na neobvyklou okružní cestu,

Pára na hradeckém nákladním nádraží.

totiž z Hradce přes Pardubice a Moravany do Borohrádku a zpět do Hradce, zvláštní vlak, který jsem nemohl vynechat.  Mou oblíbenou nezastávkou je "nádraží Veliny", kde jsem kolikrát relaxoval při cyklistice.


neděle 6. března 2016

Nechtěné očekávání

Stalo se, s čím jsem počítal, ale netěšil se na to. Každý z nás musí počítat se smrtí. Patří k životu a je neodvratná. Počítat s ní dříve se musí třeba ve válečném konfliktu. Pokud jsi vlastenec, dokonce v takové situaci se na to připravuješ. Tímto rozjímáním jsem ale začít nechtěl. 
Přišlo k tomu jinak. Po smrti rodičů jsem se musel postarat i o nemovitost. Po vichřici Kirill jsem se ponaučil, jak funguje pojištění. Nejsi-li pojistník, nic nedostaneš. Vichřice mi poničila kousek střechy a Česká pojišťovna mi suše napsala, že pojištění po smrti maminky, která uzavřela pojistku, automaticky zaniklo a peníze, které tatínek platil za její (jeho) složenky nekryly pojištění a nelze je vrátit. Tehdejší spolumajitel (můj nevlastní bratr) se nikterak na pojištění nepodílel a na mou námitku, že došlo ke škodě, nereagoval. 
Po vypořádání dědictví jsem tedy pojistil dům. Samozřejmě jsem to chtěl co nejlevněji. Máš na rozmyšlenou - zda pojistit jenom nemovitost, nebo i domácnost. Nemá cenu rozebírat pro a proti. Spíš jde o to, na čem ti nejvíce záleží. Kolo, auto, domácí kino? Není problém, za tučný příplatek lze pojistit prakticky všechno. 
Necením si ničeho více, jak střechy nad hlavou. Pojistil jsem tedy dům. Ale s ním lze pojistit i pozemek. Na různé eventuality, povodně, laviny, a třeba havárie.

Audina v brance po havárce.

A na tu v pátek 4. března 2016 došlo. Tady v Jesničánkách, jak se čtvrť Pardubic jaksi neoficiálně nazývá (neb oficiálně je celý kvartál Pardubic nazýván Zeleným předměstím), platí dopravní značení s vyznačenými přednostmi. Jsou tu označeny ulice jako hlavní a na křižovatkách jsou značky "Dej přednost v jízdě". Bydlím v rohovém pozemku, tudíž na křižovatce ulic Terezy Novákové a Raisova. V Raisově ulici je nedaleko školka, kam v době vyučování zajíždí spousta rodičů se svými ratolestmi. Raisova není hlavní ulicí. Ridiči by to ale nemělo nikterak vadit. Vidím "trojúhelník" [znacka.JPG] a automaticky přibrzdím. Ovšem ne každý tak postupuje. Už vícekrát jsem zahlédl z okna "hořejšího" pokoje, jak toto nařízení řidiči nerespektují. Dvakrát se mi podařilo je dostihnout. Hrozně se divili, když jsem jim ukázal, čeho se dopustili.
Jednou to byla i maminka, která si přijela vyzvednout své dítko že školky. Zpočátku se cítila dotčená, že jsem si dovolil jí připomenout chybu, které se dopustila. Musela ale uznat, že mohla srazit dítko, které se tu občas prohání na koloběžce nebo skateboardu a nevnímá dopravní předpisy, když nejede po chodníku a po silnici vjede do křižovatky.
Nakonec tedy buďme rádi, že na zdraví škoda nevznikla, stačilo totiž, kdybych zrovna v tu dobu šel vybrat poštovní schránku, jak to obvykle v tu dobu, po návratu ze zaměstnání, dělám.