Oblíbené příspěvky

sobota 18. listopadu 2017

Ve skalním městě po letech

Řadu let jsem už nebyl v tom pohádkovém koutu země, zvaném Teplicko-Adršpašské skály. To místo si oblíbí každý, kdo se nebojí výšek a rád se toulá přírodními prolézačkami a skalními bludišti. Pravý ráj to je pro horolezce a nezapomenutelné zážitky tu čerpal nejeden zálesák.
Poprvé jsem tu byl snad ještě s paní učitelkou na "národní" škole koncem šedesátých let. Později několikrát i s rodiči. Vzhledem k mé historii v orientačním běhu jsem pak důvěrněji poznal Prachovské skalní město a třeba i Lužické  hory se svými půvabnými místy. Nastal čas podívat se, co se tam změnilo. 

Vstupní areál Teplického skalního města.

Proto jsem se moc těšil na pátek 14. července 2017. Uvítal jsem pozvání přátel z Náchoda a vyrazili jsme vláčkem do zastávky  Teplice - skály. U kasy do skalního města po ránu nevelká fronta; vlídné oblačné počasí akorát na turistiku, proto jsme mohli hned vyrazit po modře značené stezce. A bylo se na co dívat!

Hned první nedalekou  "atrakcí" je zřícenina hradu Střmen, která prakticky není vidět v bludišti skal nad hlavou. Upozorňuje na ni hlavně infocedule u cesty a robustní ocelové schodiště ve svahu. Pamatuji ještě to staré, ale nové je opravdu luxusní. Dost jsme se tu ovšem zdrželi. Čeština tu nebyla převažujícím jazykem.

Nové schodiště totiž umožňuje pohodlně vystoupat skupinkám turistů do sedla pod vyhlídkou, na ni však lze stoupat jen po jednom za sebou úzkou skalní štěrbinou a ploška vyhlídky je sotva pro osm lidí.
Rozhodně je tu znát smazání té příšerné hranice v Česko-polském pohraničí. Jestliže od někdejších "západních" zemí, jako Rakouska a Spolkové republiky Německo, nás oddělovala "železná opona", tak po roce 1981 nás od Polska dělila na podobné délce řekl bych "dřevěná opona", způsobená tzv. Výjimečným stavem. Unikátní území tzv. Broumovského výběžku je ve skutečnosti souvislým krajinným celkem se sousedním Kladskem, které řadu let bylo součástí Českého království. A zde byla dlouhá léta téměř neproniknutelná hlídaná hranice mezi spřátelenými státy komunistického bloku!
Hudroval jsem zprvu na tu tlačenici, ale nakonec to překonal pocit zadostiučinění ze vstupu do Evropské Unie, kdy konečně nastal volný pohyb osob. Přál jsem polským turistům, aby si užili tohoto krásného místa, zrovna jako já si rád užívám nádherných skalních měst (Bludné skály a Hejšovina) v sousedním Kladsku. Finanční profit místních firem jistě také není zanedbatelný.

I když nebyla vyhlídka úplně stoprocentní, bylo vidět daleko až těsně za hranice na Kamenné hory

SV část panorama Střmenské vyhlídky.
Rychle dolů a pokračovat po stezce do lůna nádherných skal. Stále potkáváme skupinky lidí, je tu opravdu rušno, jak se na prázdniny sluší. Šipky u cesty ukazují názvy skalních útvarů, které jsou obyčejně snadno rozpoznatelné v okolním terénu.
Skalní město opravdu prověřuje schopnosti fotografů, neboť pojmout výšku skal, detaily skalních rozsedlin a charakter okolní lesnaté krajiny je umění. Naštěstí oblačností prosvítá sluníčko, někdy potřebné k zachycení té malebnosti.
U Horolezecké chaty se prohlídkový okruh stává opravdu okruhem, vydáváme se po směru prohlídky (tedy po směru hodinových ručiček) přes Chrámové náměstí

Velké Chrámové náměstí.

stále po modré a těšíme se na nějaké pěkné místo na svačinu. Lavičky na okruhu bývají obsazené. Míjíme spoustu útvarů, tady se na nás kouká Lebka, potkáváme horolezce jak na zemi, tak ve stěně až se z toho točí hlava.

Dospěli jsme na rozcestí Krápník, odkud odbočuje zelená stezka ven ze skal k Janovicím u Trutnova. Opouštíme tady prohlídkový okruh a s ním i davy turistů. Konečně bude čas na svačinu, je už dávno po poledni.
Na okraji lesa v bývalé osadě Záboř ovšem "přesedáme" na modrou turistickou cestu a vracíme se do lůna skal. Projdeme si spojovací trakt mezi Teplickými a Adršpašskými skalami. Stezka je tu divočejší, lokální převýšení vyšší, les hustější a turistů poskrovnu, leč stále je na co koukat, třeba na hříbek nebo na skalní branku

Na modré spojce.

Užívám si vyhlídky, tentokrát do údolí, kterým bychom bývali uzavírali Teplický okruh. Sestupujeme do Vlčí rokle. Ovšem nepřibývá tady vlků, nýbrž polských turistů. Prochází jí totiž žlutá značka, spojující obě skalní města. Ideální trasa, jak je obě navštívit pěšky. Rokle se vine údolím zaříznutým mezi skalními plošinami a skrývá různá překvapení
Třeba kříží opačný konec Adršpašského jezírka, kde se "za rohem" jezdí na lodičkách..

Lávka přes Adršpašské jezírko.

Jasně! Po chvíli prolézáme kolem výstupiště loděk a po zánovním chodníku sestupujeme k pokladně. Tady už se přimykáme na zelený okruh, patřící Adršpašskému skalnímu městu. Kolem Malého Adršpašského vodopádu klesáme k Adršpachu. Rozhodujeme se jít proti směru prohlídky východní větví okruhu. Stále je na co koukat. Třeba takový Čertův most. Chodník je tu zrenovovaný, palubky překrývají dno údolí, aby důmyslnou konstrukcí byl umožněn průtok potoka, tady už zvaného Metuje.
Velkým překvapením byl pro mě závěrečný úsek cesty na okraji Adršpachu, vůbec jsem tu cestu nepoznával, vzpomínky z poslední návštěvy mu vůbec neodpovídaly.
Za těch mnoho let se proměnil areál vstupu natolik, že jsem si připadal jak v úplně nové krajině. Přesunutý vstupně-výstupní areál navazuje na jezero pískovny, která před těmi mnoha lety nebyla přístupná. S nadšením jsem se vydal na okruh kolem ní.

U jezera pískovny.

Vláčkem jsme odcestovali zase "domů".
Přáteli naplánovanou trasu (asi 11 km) jsem velmi ocenil, tady opravdu kilometry nerozhodují.

Sledoval jsem, jak se změnil systém značených cest za ty roky od mé první návštěvy. Propojení mezi skalními městy po žluté značce Vlčí rokli tehdy neexistovalo, mezi zříceninou Adršpachu a jeho skalním městem šlo zvolit více značených cest. Nicméně třeba ve srovnání s Prachovským skalním městem je toto území velmi osobité, není tu tolik nádherných vyhlídek, ale zato více skalních bludišť. 
Vzpomínám na slova známého, pocházejícího z této oblasti, o nekonečné kráse území pro trampa, který se potuloval roklemi a přespával na lesních chatách nebo pod širákem. To dnes užívají mnozí horolezci. Dnes je celé území rezervací a tomu se musí přizpůsobit návštěvnost. 
Několikrát jsem celou oblast objel na horském kole při startech na proslulém závodě Sudety. To si ovšem cyklista tolik neužije. Přivítal bych tu minimálně týden dovolené, prolézt si všechny zdejší trasy za pěkného letního počasí a vydat se do sousední Hejšoviny v Kladsku.

pátek 10. listopadu 2017

Přemyslovci a jedna rozhledna

Tuhle si posteskl kámoš, že se ještě nesvezl po zánovní cyklostezce z Chocně do Ústí nad Orlicí. Znám ji dobře, jednou jsem ji dokonce nedobrovolně projel za tmy a bez svítilny. A že bychom se mohli při té příležitosti podívat na rozhlednu Andrlův Chlum. A také se cestou zastavíme ve Vraclavi, místě české historie.

Slovo dalo slovo, volno mezi směnami mi vyšlo zrovna na svátky, tak  teplý letní čtvrtek 6. července 2017 jsem se s Romčou a Jirkou vydal na kole na cestu. Z Jesničánek přes Nemošice k opravenému mostu přes Chrudimku u Štětína, vede odtud nová asfaltečka přes pole do Hostovic. Dál už jsme kopírovali trasu železnice a pak za Stradouní vystoupali na Vraclav. Tu cestu známe s Romčou z loňského výletu do Litomyšle.



Poprvé jsem se zastavil ve Vraclavi  snad až v roce 2009, neznám ji odjakživa. To místo mne upoutalo především svou polohou. Obec se rozkládá na okraji plochého hřebene, který se odtud zvedá z Polabské nížiny jižním směrem. Z Pardubicka je viditelný za pěkného počasí, aniž by kdo tušil, že se na jeho temeni a ve zdejších erodovaných  roklích skrývá ves s úctyhodným barokním areálem. Ten se dočkal v posledních letech rekonstrukce, bohužel nekončící.
Největší pozoruhodností je, že tu existuje ještě jedno historické období, o pár set let starší, které vypovídá o poměrech mezi vládnoucími skupinami země na prahu 12. století. Vyřizování "účtů" mezi Přemyslovci a Vršovci.
Trochu mne mrazí při pomyšlení, co se odehrávalo v lužních lesích Polabí v dobách, kdy se Římské impérium svíjelo v posledních křečích svého vývoje. Připomíná mi to o něco hmatatelnější výpověď o vyvraždění Slavníkovců, kterou jsem si "osahal"  při výletu do Polabí před lety.
Tentokrát jsem si vychutnal prohlídku kostela, kam byla přenesena zrestaurovaná kalvárie z křížové cesty na Hedeč poblíž Králíků. Po letech jsem totiž zažil dobu otevřeného muzea.

Zbývalo jen sjet do Vysokého Mýta. Vyvstala myšlenka dát si někde oběd, ale nechtělo se mi hledat zrovna v Mýtě, když po cestě bude dostatek příležitostí. Přivítal jsem možnost svézt se po cyklostezce do Chocně. Netušil jsem, že ta dvě města už jsou takto spojená.

Pravda, všiml jsem si kdysi při průjezdu Chocní domů, že odbočuje na Mýto, ale netušil jsem, že nevede jen na konec města. Je už trochu opotřebovaná, takže jí bude už dobrých pár let. Proklínal jsem přitom Pardubice. Tohle město má sice pěkných pár kilometrů cyklostezek - ano, i do Lázní Bohdaneč, ale "nikam" nevedou. Ve smyslu propojení s okolními městy: Chrudimí, Holicemi, Přeloučí či Hradcem Králové. 

Na lehkém obědě jsme se zastavili v hotelu Marylin proti choceňskému nádraží. Rázem mi k výletu přibyl přívlastek ochutnávkový, neboť tu měli točený Zlatý Bažant a pro Jirku,  rodáka z Brna,  Starobrno.


Po vjezdu do parku Peliny jsme ihned pochopili, jakým šlágrem je cyklostezka do Ústí. Proplétali jsme se mezi malými i dospělými cyklisty, neustále byli ve střehu před bruslaři a přibrzďovali při průjezdu dalšími "občerstvovnami". Nicméně se stezka nikde neucpávala a připomněla mi oblíbený "Václavák" mezi Žďárem nad Sázavou a Dářkem", kde ovšem k Dářku se nejede po asfaltu.
S přeměnou obyčejné křižovatky v kruhovou je třeba pečlivě sledovat průběh stezky v Brandýse.

Stezka Choceň - Ústí je velmi oblíbená. Vine se romantickým údolím mezi řekou a železnicí. Trať je sice dvojkolejná, ale má tu nádech lokálky, neboť se stále nedaří zmodernizovat tento úsek hlavního koridoru a vlaky tu musí jezdit pomalu. Ovšem blýská sa na nové časy a je lepší užít si  to údolí, než ho modernizace třeba připraví o tu krásnou atmosféru.

Poprvé jsem kličkoval po nové stezce od nádraží pod stoupání na Andrlův Chlum. Totální přestavba ústeckého železničního uzlu s impozantním přemostěním Orlice změnila staré návyky.
Výživné stoupání po silnici, známé ze závodu automobilů "do vrchu", bylo usnadněno zákazem vjezdu na odbočku z hlavní silnice č. 360 k vrcholu. Ne proto, že by se zrovna jel závod, ale koná se tu soustředění minikár.


Pohodlné stoupání na vyhlídkovou věž se vyplatí, rozhled je tu skutečně kruhový a panorama pamětihodné. Nejlépe ovšem za výtečné dohlednosti, což se nám téměř podařilo. Schodiště je zhotoveno jako dvojitá šroubovice, takže stoupající se nepotkávají se sestupujícími. Zato vyznačení panoráma na informačních cedulkách moc pohodlné není.

Užili jsme si sjezdu zpět k nádraží a odjeli odpolednim osobákem domů.

Pěkných 80 kilometrů.

čtvrtek 31. srpna 2017

Zase na kontrolce

Po páteční nehodě 25. srpna 2017 na Kralickém Sněžníku jsem opět imobilizován doma. Zlomený metakarp (malíček) bude asi na měsíc...
Komu není pomoci...

úterý 15. srpna 2017

Jak jsem zahodil svobodu...

Poté, co jsem málem skončil loni na JIPce, jsem, nemaje dětí a rodičů, s rodinou víceméně rozpadlou, dospěl k přesvědčení, že musím nějak zajistit alespoň dům a nejbližší, které mám rád. Vyšlo mi to tak, že jsem se v sobotu 12. srpna 2017 oženil....


Žádnou slávu jsem ovšem neplánoval, nikomu jsem o tom neříkal, tak jsem prošel tím formálním procesem alespoň bez stresu....

pondělí 10. července 2017

V největším kaňonu v zemi - Středním Povltaví

S nevelkou mírou nadsázky lze prohlásit, že Střední Povltaví je největším kaňonem v České republice. Bohužel voraři už se k tomu nikdy nevyjádří. Po dostavbě posledních velkých přehrad v osmdesátých letech minulého století poněkud utichl vleklý spor zastánců  a odpůrců jejich stavby. Rovněž ubývá pamětníků, kteří by mohli subjektivně srovnat obraz krajiny před stavbou a po ní, i dnešní krajinní architekti mají úplně jiné starosti.
Střední Povltaví je rovněž svázáno s rodem Schwarzenberků, který je posledním vlastníkem rozsáhlých pozemků a mnohých nemovitostí na území. 

A Střední Povltaví mi učarovalo. V dětství jsem tu pobýval s rodiči o prázdninách, brali si tři týdny dovolené. Táta vyrobil obytný přívěs a zaparkoval doprostřed téměř divočiny, což bylo opravdu znamenité. 
Když mě omrzelo koupání v přehradě, vyrážel jsem do blízkého okolí a ochutnával charakter zdejší krajiny, toulal se po předlouhých zátočinách přehradního jezera. A když přišlo horší počasí, že to na koupání nebylo, vyráželi jsme do blízkého okolí na turistiku. 
Ta pahorkovitá krajina, skrývající kaňon, mi natolik uvízla v paměti, že jsem toužil se sem vrátit. Párkrát se mi to podařílo, naposledy v červnu 1994. Železniční spojení tehdy bylo ideální: kolem čtvrté hodiny odjížděl rychlík z Pardubic a s přestupem na další, který stavěl v letovisku Vráž u Písku, jsem byl před devátou hodinou dopolední na místě. 
Toulal jsem se celý víkend trampským způsobem mezi Orlíkem a Zvíkovem. Kromě hlavní červeně značené turistické cesty tu existuje dostatek dalších komunikací, bohužel zpravidla ne ve směru toku. Kaňonovitý ráz údolí neumožňuje snadný sestup k hladině přehrady, o to víc si turista váží hluboké zátoky, která skýtá lákavé koupání. 
Sbiboval jsem si tehdy, že se sem budu pravidelně vracet některý víkend v roce, ale to se mi nikdy už nesplnilo. 
S příchodem horského kola do mého života se mi zjevila vidina bikerského výletu. Projet si to tu na kole, rychle minout fádní pasáže nekonečných lesáckých cest, to by byla paráda...

A tak o volnu mezi směnami od 16. do 19. června 2017 jsem si udělal po letech konečně prodloužený víkend s cyklistikou. Oblíbené ubytování ve Starém Sedle bylo už bohužel obsazené a z žebrácké pozice jsem si nemohl dovolit ubytování v hotelu, tak jsem vzal zavděk ubytováním v chatě Kamila bývalého pionýrského tábora Avie v údolí Skalice pod Ostrovcem.
Dorazili jsme tam s Romčou autem v pátek po poledni, takže ještě celé odpoledne jsme měli na výlet. Kam jinam než na Zvíkov, získat reálné informace o lodní dopravě na přehradě.


Miloš na Zvíkově.
Spartánské ubytování s chozením do umývárny a na záchod do sousední zděné budovy za 195 korun na osobu a den opravdu nic moc. Smutné ovšem je, že v tak nádherném údolí řeky, podobném třeba údolí Chrudimky pod Práčovem, chátrá pionýrský tábor, patřící kdysi významné fabrice.
Větrné počasí pro cyklistu není zrovna příznivé, ani koupání lákavé, tak byl trochu oříšek co naplánovat na další dny.

Hlavní cíl byl ale jasný. V sobotu jsme vyrazili na Orlík. Ten zámek má v sobě cosi magického, ať už si ho představujeme v dávných dobách vysoko nad řekou, nebo v současnosti na skále, nesoucí zámek jako loď.
Nejbližší cestou po silničce jsme se ve větru blížili po trase Varvažov - Nevězice - Probulov

Starobylý most ve Varvažově.
Těsně před Starým Sedlem jsme odbočili na žlutě značenou cestu ke Krkavčí skále. Nejen proto, že je odtud pěkný výhled na Ždákovský most

Téměř legendární Ždákovský most přes Vltavu.

Také proto, že tudy v roce 1970 projížděl náš Opel s přívěsem, abychom tady strávili první rodinnou dovolenou u Orlické přehrady. Obdivuji dodnes tátu, jak dokázal po té polní cestě manévrovat s takovým nákladem. To místo dodnes existuje. Při cestě k samotné skále mi došlo, proč po pár dovolených, strávených na stejném místě, jsme se přesunuli na protější břeh. Vyrostly tu totiž chaty.
Původně jsem se tu chtěl zastavit již v loňském roce, plánoval jsem zúčastnit se závodu Orlík tour ze seriálu MTB závodů Kolo pro život. Ovšem to byl Ždákovský most zcela uzavřen, což by vážně narušilo putování po zdejším kraji. Překonat řeku je totiž pak možné až na vzdálené přehradní hrázi nebo u Zvíkova.

Miloš na Krkavčí skále. 
K cestě na zámek jsme využili naučnou stezku Orlík - Zvíkov, která podchází most a vede přímo k zámeckému parku.
Průchod pod mostem byl ovšem uzavřen, protože i letos probíhají na mostě údržbářské práce. Domluvil jsem se s nad námi visícími natěrači, aby nás nechali projet.
Vůbec se ukazuje, jako kdyby ten most byl vlastně opravován nepřetržitě. Už při první dovolené v roce 1970 se tu rozléhal zvuk motoru kompresoru, který zajišťoval vzduch pro pískování ocelové konstrukce. 
Záchranné sítě jsou vidět na obrázku, jen je vystřídaly visuté lávky. 

Těšil jsem se na prohlídku zámku, jen jsem měl obavu, abychom se za pěkného počasí vešli do davu návštěvníků, toužících po stejném zážitku. Obava byla zbytečná, v klidu jsem (kartou) nakoupil lístky po 120 korunách a už jsem mohl sledovat tu spoustu trofejí, zdobících množství zámeckých prostor (jak jsem si hlavně zapamatoval z dětství).


Kaňkou na výletu bylo Romčino píchlé přední kolo, které jsem se jal spravovat přímo u stojanů před zámkem, zatímco Romča sledovala tu spoustu plachetnic, užívajících si toho šíleného větru...

Po občerstvení  jsme využili právě Ždákovského mostu k přesunu na pravý břeh Vltavy. Odtud je pěkný výhled na jezero včetně poloostrova vytvořeného (neviditelnou) Krkavčí skálou. No nepřipadá ti to trochu jako kaňon, nebýt té zátopy?

Výhled na poloostrov Krkavčí skály. 
Tady jsem si neodpustil retro-odbočku na druhé místo, kam jsme s rodiči jezdili na dovolenou, totiž do zátoky "U Svatého Jána". To místo leží na staré silnici z Kostelce nad Vltavou do Starého Sedla (Orlíku), překonávající Vltavu přívozem. Ten Svatý Jan tam skutečně stával, ještě určitě v roce 1994. Tentokrát jsem ho tam nenašel. Po troše pátrání na Internetu jsem ho přece jen našel.
Jen kousek pod ním jsme parkovali přívěs, dnes tam stojí poblíž bouda.

Sakrální památky vnímám zejména zásluhou turistiky již od mládí, ale zaujaly mne zejména po studiích, od kdy dokážu ocenit jejich historii. Natolik, že jsem se zúčastnil fotosoutěže Českého rozhlasu Paměť Krajiny, bohužel nedotažené do konce.

Konečně jsme v klidu pokračovali chráněni lesem před větrem. No, v klidu. Jet blízko řeky znamená ve vysokém břehu překonávat stále údolíčka, vyhlodaná v něm potoky. Volil jsem kombinaci červené turistické cesty, neznačených cest a cyklotrasy Vltavská. Značení té červené nic moc, chybí šipky na důležitých odbočkách, těžko se sleduje pěšímu, natož cyklistovi. Udělal jsem si malou odbočku k letohrádku Na Pískách, údajně dnes již zpátky v majetku Schwarzenbergů.
Poblíž osady Strážka jsme si nemohli nechat ujít nádhernou (a také značně "profláklou") vyhlídku na hrad Zvíkov

Vyhlídka od Strážky. 
Zastávkou na Zvíkově a telefonátem ohledně potvrzení zítřejší plavby lodí skončil dnešní větrný výlet asi po šedesáti kilometrech.

Těšili jsme se na neděli, čekal nás výlet do Čimelic a plavba lodí. Taky by mohl přestat foukat ten protivný vítr.
Vyrazili jsme k železniční zastávce Ostrovec, odkud býval malebný výhled na obec. Do Čimelic jsme pokračovali po lesních cestách kolem letohrádku Karlov, v jehož bezprostředním okolí je dnes komunitní zařízení.
Už jsem se tu zmínil o sakrálních památkách. Nedalo mi to, a zajel jsem se podívat po žluté turistické cestě na okraj lesa u Smetanovy Lhoty, jak tam přežil jeden křížek...

Větrno přetrvávalo, ale s o poznání teplejším povětřím. Čimelice nás vítaly zbrusu novým logistickým areálem u křižovatky proti hřbitovu - neklamné to znamení blížící se výstavby dálnice D4 zde. Tento nešvar zabírání plodné zemědělské půdy mě přivádí k nepříčetnosti.
Samotný hřbitov poutá pozornost další památkou - kaplí.  Zdá se, že poslední Schwarzenberský majitel, žijící v Rakousku, se snaží nějak zviditelnit rodový majetek. Fasáda Karlovského letohrádku, stejně jako tady kaple, je oživena a nemovitosti se tak nemusí stydět za své umístění v krajině. Horší to je se zdejším zámkem, za soudruhů letitým sídlem Střední průmyslové školy filmové.

Průčelí Čimelického zámku. 
Dnes už tu dobu připomíná jen dobový reliéf na budově podzámčí. Bude pozitivní dočkat se nějakého smysluplného využití zdejšího půvabného areálu.
Po dobrém obědu v restauraci Na Knížecí je čas pokračovat po značených i neznačených cestách přes Vrábsko a Koloredov ke Zvíkovu. Hned na začátku "kufr" - modrá turistická značka tu dělá totiž smyčku a s radostí, že jsem ji rychle našel jsem vyrazil opačným směrem.
Opouštíme městečko zajímavě řešeným areálem Bisingrov po hrázi rybníka,

Po modré k Bisingrovu. 
ale za hrází se naskýtá smutný pohled na chátrající zemědělskou usedlost, přitom citlivě zasazenou do okolní krajiny.
Dovedu si tady představit logistické centrum, maskované rurální architekturou, namísto toho šíleného krabicovitého, které jsem zmínil při příjezdu do Čimelic a které hyzdí naši krajinu u každého většího města. Místo je šikovně umístěné v krajině, chtělo by to jen sehnat peníze na jednosměrnou komunikaci a samostatný projekt instalací do stávajících budov. Jeden projektík k financování z EU. Jistě i pro Schwarzenbergy by to byl vítaný zdroj příjmů. 
Ach, to jsem se jen nějak zasnil...

Po osvěžující projížďce Varvažovskými lesy se ocitáme zase na Zvíkově. Těšíme se na výletní plavbu lodí. Včerejší telefonát byl zbytečný. Mé obavy z turisty přelidněného příhradí a fronty na molu byly zcela neopodstatněné. Do prázdnin asi ještě daleko...

připlouvá "naše" Carina, manévruje opatrně bez formace s lodí konkurenčního provozovatele paroplavby a obě zvíkovská mola se plní loděmi.  Z Cariny vystupuje dav dvou (!) pasažérů a záhy ji naplňuje větší dav šesti, tedy včetně nás. Hlavou mi bleskne cena za "plavenku" - 160 korun za osobu na padesát minut, jak se jim to asi vyplatí? Okružní plavba po Vltavě a Otavě až pod Svatou Annu je ovšem příjemná. Objednávám si pivo. Třetinka vychlazené Plzně za 45 korun možná vyvažuje náklady plavby. Ale kochám se pohledem z paluby. Přece jen z větší lodi je to jiný požitek, než z kánoe, sledujeme veget na hausbótech...


Těším se na kostelík Svaté Anny, pod nímž naše Carina tvoří smyčku na zpáteční cestu, ale není vidět na hřebínku nad vodou v bujné vegetaci.
Plavba byla vítanou relaxací, ale je čas pokračovat na kole. Ještě zaplašit žízeň, dnes je o poznání tepleji, než včera. Krásná příležitost zastavit se v Pivovaru Zvíkov. Ovšem ten výběr: ochutnávat by se dalo celé odpoledne. Třeba Zlatou Labuť 26°, decinku za dvacet korun. Nacházím ovšem pípu s mým oblíbeným tmavým mokem - černou třináctku. Chutná skvěle, jako :"nakouřené"! Upouštím od ochutnávky, dávám druhé a vyrážíme na trasu.
Čeká nás slepá odbočka do Svaté Anny ke kostelíku, který z lodi nebyl vidět. Tady pro změnu zase není vidět dovnitř.

Oslovský kostelík svatého Linharta.
Vracíme se zpět na Vltavskou cyklotrasu a další zastávku vychutnáváme v hospůdce U Hrachů v Oslově.
Skvělý Platan 12° a k tomu nakládaný Romadur. Lahůdka. Lokál voní malbou, paní hostinská důkladně všechno pucuje - blíží se oslava 850 (!) let obce. Kam se hrabou Pardubice..

S podvečerním návratem musíme překonat Otavu. To není tak jednoduché. Po zvíkovském Otavském mostu je další až v Písku. Ale mají tu jeden trik. Držíme se cyklotrasy č. 1149 přes Tukleky a Vojníkov do Vrcovic, tam "přesedáme" na cyklotrasu č. 1151 a klesáme hluboko do údolí. Přes řeku se tu klene smělá plynovodní konstrukce se dvěma lávkami, které plynaři dali k dispozici turistům.
To se nám na Labi v Dřítči nepoštěstí, plynaři si lávku zamykají a turista musí na Němčický most. 
Přes Borečnici, Zlivice (Čížovou), Vráž a Ostrovec se vracíme do tábora. Ve Vráži míjíme budovu ubytovacího hostince, kterou jsem marně hledal na Internetu jako možné útočiště tohoto víkendu.
Pěkných skoro 80 kilometrů.

Pobyt v Povltaví je pro mne i jakousi architektonickou relaxací. Zdejší obce nejsou totiž zdaleka tak zapleveleny krajinně a architektonicky tak zcela bezcennou současnou výstavbou, jako je tomu v okolí mnoha velkých měst (odstrašujícím příkladem budiž z mého okolí třeba nová výstavba v Němčicích pod Kunětickou horou).

**TATO ČÁST SLOUŽÍ PRO TESTOVACÍ ÚČELY
Ve Vráži míjíme budovu ubytovacího hostince
Záchranné sítě jsou vidět na obrázku