Oblíbené příspěvky

úterý 21. března 2017

Léčení pokračuje na hradbě mlčení

Při zhoršení bolesti v lýtku se mi podařilo na začátku března vyjednat ultrazvukové vyšetření na poliklinice Kolf, když mi ho nepředepsal praktický lékař. Jenže to byla past. Sloužil jiný lékař a ten mi v pondělí bez žádanky zabouchl dveře.
Chtěl jsem si závěr vzít v úterý 21. března na kontrolu k praktickému lékaři. Přestože se cítím o dost lépe, nikam se stav neposunul. Po krevním testu INR byla opět zvýšena dávka Warfarinu a další kontrola se má konat ve čtvrtek 20. dubna 2017.

úterý 7. března 2017

Nad mým sportem se stahují mraky - kontrolka pokračuje

Jaro se zdá přicházet zase dříve, nežli je obvyklé. Vyvolává to ve mně slušnou depresi, když se nedokážu stále vyhrabat z toho trombembolického stavu a postavit se pořádně na nohy. Lýtko stále blokuje všechny naděje.

Už jsem vynechal zimní sezónu, což mne velice mrzí, neboť jsem se na zimní turistiku na lyžích připravil pořízením nových běžek. A splnily se i mé předtuchy či přání, že bude možné lyžovat v mém oblíbeném regionu Vysočiny. Pár týdnů to šlo určitě, a pár dní na Železných horách asi také.
Také na těch našich pohraničních horách bych se byl svezl - kamarádi z týmu GEOOBCHOD SUADC mi do poslední chvíle drželi místo na pětadvacetikilometrovou trať Krkonošské sedmdesátky, která se jela uplynulou sobotu 4. března 2017. Nahradil mě Pepa Bednář.

Tým bohužel beze mne...
Ještě v půlce února byl důvod k mírnému optimizmu, zatímco na konci února se všechno zase nějak zvrtlo.
Abscess, který se bůhvíproč v lednu "probudil", dokázal chirurg jednoduše zlikvidovat po snížení dávek Warfarinu. Ale jako by to vyvolalo další nával trombózy.
V posledním týdnu února se zvolna zvětšila bolest v lýtku, jako by mi tam někdo přisypal pytlík olověných diabolek. A to i přesto, že stále dodržuji režim vycházek, a s tlakovou punčochou vyrážím pravidelně na hodinový až dvouhodinový "pochoďáček". Ale v závěru měsíce jsem musel vynechat a začít polehávat s nohou zvednutou nad úroveň těla. To docela pomáhalo od bolesti. Zhoršilo se také dýchání, zadýchávám se už na schodech do patra mého domku. 

Počítal jsem, že se to bude v úterý na kontrole 28. února u praktického lékaře řešit. To jsem se tedy přepočítal. Nic proti úvodnímu stavu se nezměnilo. Odcházel jsem od lékaře bez jakéhokoli doporučení dalšího vyšetření, přestože od začátku uplynuly více než tři měsíce. Další kontrola 21. března 2017.
Vyhnalo mne to do města pokusit se najít sonografii, která by mě přijala. Ve Vektoru o tom nechtěli ani slyšet, alespoň v Kolfu mne po úžasném doprošování objednali na 20. března, den před kontrolou. 

Těším se na orienťáckou sezónu, která se ve Východních Čechách otvírá již brzo, 19. března. A s přechodem na letní čas vyjede i naše bajkerská parta na pravidelné středeční "švihy". Musím si nechat zajít chuť. Minimálně přijdu o jarní sportovnní sezónu. I kdybych se dnes uzdravil, těžko se dostanu do kondice shozením těch kil, která jsem přibral. Navíc bude nějakou dobu trvat, než vymizí embolie z plic.

středa 15. února 2017

Z Prahy podél Labe domů


Mnozí se se mnou přou, že z Prahy nelze odjet na kole podél Labe do Pardubic.V červnu 2014 jsem měl v Nymburce pracovní pohovor. To město jsem prakticky neznal, vzal jsem s sebou kolo. Domů jsem odjel podél řeky a moc se mi to líbilo. Od doby někdy před pětadvaceti lety, kdy jsem poprvé sedl na "horala", mě řeky nijak zvlášť nelákaly. Ovšem po nedávném otevření cyklostezky z Hradce Králové do Kuksu jsem změnil názor. Musím to zkusit, podél lužní řeky jedete přece po rovině, můžete dojet dál. Do Prahy je to po železnici sto kilometrů, tak pak podle řeky to bude jen o kousek delší... 

Do Prahy se z Pardubic rychlíkem jezdí krásně. Libeňské nádraží je obvykle druhou rychlíkovou stanicí. A tak jsem tam, s kolegou z práce, stanul po ránu v úterý 13. září 2016. Rýsoval se další nádherný letní den. Rýsovaly se ale také potíže jak vykličkovat z Prahy.

V červenci 2015 jsem ze stejného nádraží měl naplánovaný výlet do Pardubic jihovýchodní cestou. Porovnal jsem si tehdy mapu v PDAčku s tou na Seznamu a starou padesátkou KČT a vypsal itinerář. Nebyl mě nic platný! Praha je chaos...

Vyhledávač tras po cyklostezkách nic zajímavého nenašel, proto jsem si stanovil na Prahu dostatečnou časovou rezervu. Vyrazili jsme Freyovou třídou k Vysočanskému nádraží šílenou ranní špičkou. Autobusy, semafory, chodník, silnice, hlava nehlava a za chvíli jsme podjížděli Vysočanský železniční viadukt. Za ním ulicí Ke Klíčovu a ejhle, odbočuje stezka prudce do kopce Klíčovským parkem.  Nabízí se pokračování ulicí bez provozu Nad Klíčovem. Tam to vypadá jako konec všech cest, kontejnerové buňky, odložený bordel, náletové dřeviny. A najednou dálnice, jak přes ni? Rozhlédnu se - a vida! Chodník podél ní, a na horizontu nadjezd. Spása. Skoro cítím Labe!
Mladoboleslavskou výpadovkou Kbely. Vypadli jsme z "malé" Prahy raz dva. Vzduch se začíná tetelit vedrem, když míjíme Vojenské letecké muzeum. Jednou bych ho rád navštívil. Dnes tedy ne. Pádíme dál za usilovného sledování čísel cyklotras. Zámek Ctěnice, pěkné, natřeno, fasády, paráda. Pod zámkem hrušně. Mňam, kámoš nechce počkat. Přezletice, zastávka  v Podolance. Parádní brána do statku, tohle jestli dá někdo dokupy, bude parádní náves. Slunce stoupá, kola frčí, vzduch voní sklizní, čas pracuje pro nás! To je relax.
Cvrčovice, Popovice, tady někde končí "velká" Praha, někde před námi se v pahorcích skrývá Labe. Musí to být kousek. V ostrém slunci nevidím nic na displeji chytré Nokie, intuitivně po chvíli Brandýs. Jsme tady, kámo! Ale kde je to zatracené Labíčko? Zcela neintuitivně na kraji Brandýsa nás svádí ulice na Martinov. To tedy ne, slunce v zádech nikoliv! Ale co to je kousek pod námi? Políčko lemované stromy naproti a něco se tam leskne! První cestička, šup tam...

Labská magistrála mezi Kostelcem a Brandýsem.
Kdysi jsem tudy projížděl služebně autem, ale na kole to je jiná paráda! Nedovedl jsem si tu zdejší krajinu od hlavního města představit, ale tohle antré, na to nezapomenu. Luxusní asfaltová cyklostezka Labská, č. 2, užívám si vyhlídky a klidného šlapání. Jsme na levém břehu řeky a pojedeme proti proudu.
Zastávka ve městě. Jak se pozná, jestli v Brandýse, nebo Staré Boleslavi? Na levém břehu Brandýs, na pravém Boleslav. Možná si to budu pamatovat. Pivíčko si po ránu obvykle nedávám, ale kámoš jinak nedá. Srovnal se tak pražský časový náskok.
Těžké rozhodnutí: pokračovat po levém, nebo pravém břehu? Zůstáváme na levém, frčíme dál. Asfaltka stezky končí kousek za městem, Lázně Toušeň. Svačina vedle parčíku mezi řekou a hlavní ulicí. Na ulici výheň, u řeky pohoda. Ta hladina snad ochlazuje! Příjemně. Šlapeme dál.
Na protějším (pravém) břehu vidím nějakou pěkně vyfiknutou továrnu.

Areál vodárny Káraný. 
Až doma zjišťuji, že jde o legendární pražský vodojem Káraný, nejstarší úpravnu vody pro hlavní město. Míjíme písák Mezi Mosty. Mám tisíc chutí tady zastavit a dát si koupel. Ale vyšel bych z tempa. Řeka chladí příjemně, není nutné využít každou kaluž. Rychle ubíhá cesta po nábřeží Čelákovic a znovu po prašné cestě terénem. Už se zdvíhá na obzoru Přerovská hůra,

Svědecká hora - Přerovská hůra.
hradiště téměř mystické, se skanzenem v těsné blízkosti. Taky se sem chystám, ale dnes ne. Domů ještě daleko a čas kvačí.

Po "skobě", kterou tvoří cyklotrasa přes Přerov, se vracíme ke břehu a pokračujeme kolem Litolského mostu, spojujícího tento břeh s Lysou, dále přes Hradištko a Písty do Nymburka.
Je po poledni, čas oběda, venku teplíčko, tak nejlépe strávit na zahrádce restaurace Na Žofíně, hned u lávky přes řeku.
Venku připaluje, domů ještě pěkný kus, je třeba pokračovat do Poděbrad.

Poděbradský hrad nad opraveným mostem.
Po asfaltu to frčí. Zvažuji čas a v Poděbradech měním původní plán. Přejíždíme na pravý břeh řeky. Míjíme soutok s Cidlinou a k mostu v Libici přijíždíme po zarostlé červené turistické značce. Nadávám na turisty, že tu není ani vyšlapaná pěšinka. Bodejť by byla, když opodál je lákavý pomník vyvraždění Slavníkovců s cyklostezkou Labská.
Trochu se vzdalujeme od řeky, podjíždíme dálniční most a už po cyklostezce uháníme skrz Velký Osek, Veltruby a Hradištko na kraj Kolína. Proplést se uličkami čtvrti Zálabí a šlapeme zánovní cyklostezkou do Třech Dvorů. Tady se opět přimykáme po modré k Labi a pokračujeme po Labské cyklotrase polními cestami. Míjíme hromady písku, rozšiřuje se tu písník, což vyvolává nutný archeologický průzkum.

Záchranný archeologický průzkum u nového písníku. 
Zastavujeme a kolega se dává do řeči se svým kolegou archeologem. Zažil jsem tu piplavou práci v zemi a nezávidím tomu zdejšímu práci v šílené výhni písku. 

Žízeň se zvyšuje a zásoba v bidonu dochází. Po Labské trase projíždíme dále Veletovem a později po hlavní silnici přijíždíme do Lžovic. Musíme dotankovat. Občerstvení nalézáme v hostinci Na Cábě. Zásoby došly, nutno načerpat síly, dalo by se říci večeře.
Ovšem stíny se zvolna prodlužují, blíží se 17. hodina. Nutno pokračovat, před námi hned Týnec nad Labem. Moje oblíbená otáčka při výletech na kole z Pardubic. Sledujeme stále Labskou cyklotrasu přes Týnec po loukách do Labské Chrčice, dál po silnici Selmice, Kladruby. Koníci už jsou z výběhů doma.

Kolega volí k návratu vlak a odpojuje se tu. Má to přes řeku nedaleko do Řečan nad Labem. Otázka zdali něco zrovna pojede, není to rychlíková stanice.

Já už to dojedu, loučíme se, a šlapu oblíbenou, tolikrát projetou trasou, přes Semín, Břehy. Slunce už se sklání k obzoru, sil není nazbyt. Rád bych se svezl ještě kolem písáků, eventuálně se trochu osvěžil ve vodě, ale volím pokračovat po hlavní silnici přes Živanice. Tady už po cyklostezce do Lázní Bohdaneč. Stmívá se a domů už projíždím Pardubice za tmy.

Pěkných 150 kilometrů. A pak že se nedá jet z Prahy podle Labe!
Stejně si to ale jednou zopakuji. Neznám ještě úsek na pravém břehu ze Staré Boleslavi do Kostomlat, a taky chci vrátit se k plánu z Poděbrad do Kolína po levém břehu, tam už jsem hodně dlouho nejel. Bude to chtít lépe hospodařit s časem. 

středa 11. ledna 2017

Na kontrolce pod kontrolou

Včera proběhla další kontrola u praktického lékaře. Všechno při starém. Jen o pár Warfarinů víc musím přidat. Jak a kdy to skončí? Na ultrazvuk je prý ještě brzo. Neznáme příčinu a jít do práce v "déčku" není prý rozumné. Další kontrola 13. února 2017.

Boří se mi představy o letošní zimě. Zrovna když i v Polabí trochu napadlo. Jako by to byla nějaká úchvatná zima. Tak to vypadá ze sdělovacích prostředků. Radiožurnál hlásí na celou republiku, že v Pardubicích se může jezdit na hipodromu. To je mi velmi podezřelé. Ani na Železných horách nejdou zatím vyjet stopy. Málo sněhu. Na zahradě mám jen pár centimetrů zmrzlého. Závodiště je vzdušnou čarou cca dva kilometry, mám to za humny.
Středa 11. ledna 2017. Dopoledne vyjíždím před desátou ve vycházkovém okénku na hipodrom. Parádní slunečno, -14 °C na teploměru. Ale sníh žádný nepřipadl. Na čem se tam tedy jezdí?

Agrofert aréna v zimě.
Je paráda, že "pardubičtí" dokázali "udělat něco pro lidi" - upravit dráhu a poskytnout volný vstup. Věřím, že domluva s vedením areálu nebyla jednoduchá. Ale povedla se už před lety, kdy bylo i více sněhu.

Procházím kolem vrátnice a už vstupuji na dostihový ovál. Nádherně ozářený. Jsem tam sám. Potvrzuje se ovšem, co jsem předpokládal. Ze dráhy, upravené pro bruslení, se ve stopách ukazuje tráva. Někde i hlína. Tak nevím, co znamenala ta upoutávka v rádiu? Skoro jako předvolební kampaň. Ale ne, nejsou tu žádné plakátky stran. V tom to není. Nové lyže bych sem nevzal. Spíš bych měl obavu z poškozeného trávníku od lyžařů.
Uplynulo pár minut, a přichází první lyžař. Nabízí se tu totiž ještě stopa pro klasiku, u vnější strany oválu. Ta je na tom lépe. Nechám ho objet celý ovál a ptám se, jak se mu líbil?
"Ale jó, je to dobrý. Jenom támle naproti je trochu míň sněhu, a listí, občas trochu hlíny. Na Pardubice je to skvělý. Mně to stačí. Hlavně že se dá jezdit".
Asi mu musím dát za pravdu. Stejně si myslím, že "pardubičtí" se chtějí hlavně pochlubit tou rolbou, kterou před lety za primátorky Fraňkové koupili. Nikdy jsem ji neviděl. Zajímalo by mě, kde jezdila ty předchozí roky, kdy v Pardubicích žádný sníh nebyl.
Opouštím Agrofert park kolem zaparkované frézy, která včera dokončila tu lyžařskou úpravu. Že by to byla ta rolba? Pokud ano, pak je všechno v pořádku. Jenom v tom případě zastávám stejné mínění o novinářích, jako prezident Zeman.
Ale stejně je krásné si tady zajezdit

První stopy na začátku zimy 2017.
.. jen kdybych se mohl hýbat. Musím dodržovat klid bez zadýchání, tedy chodím, jezdím na kolek, dokonce plavu, ale běžky? To opravdu bez zadýchání nejde. Tak budu jen smutně koukat...

pondělí 9. ledna 2017

Sněžník na horalu a hvězdné nebe

Na sklonku léta, na konci prázdnin, se těším na Lubošovu tradiční akci - cyklistický výšlap na Kralický Sněžník. Možná jsem tu kdysi o té akci psal, ještě na předchozím zrušeném blogu. Mám tu horu v oblibě, zejména pro její, dnes už nefungující, určitou odlehlost a donedávna i divokost. Naposledy jsem tudy procházel předloni (viz článek  Na Česko-Moravsko-Kladském trojmezí). 
Bohužel jsem se, víceméně z finančních důvodů, nezúčastnil několika nedávných ročníků. Letos mi to konečně vyšlo. Ovšem akce samotná se málem nepovedla. Pro Lubošovo zranění totiž nebylo jisté, zdali vůbec ji připraví.

Naložil jsem kolo do auta a vyrazil odpoledne za nádherného horkého letního čtvrtku 25. srpna 2016 do Bartošovic na Lubošovu chalupu. Nechtělo se mi čekat pasivně do večera, než všichni dorazí a zároveň mě velice lákala návštěva kostela v Neratově, o němž jsem slyšel hodně vyprávět. Vůbec ta krajina, tajemné údolí Divoké Orlice mezi Orlickými a Bystřickými horami, mě vždycky přitahovala, aniž bych si jí užil v celé kráse.

Údolí Divoké Orlice, kopec Čerňava v Polsku.
Navečer jsem proto ještě vyrazil na kole. První zastávku, právě v  Neratově, jsem si opravdu užil. Konečně jsem na vlastní oči zhlédl ruinu kostela Nanebevzetí panny Marie. Považuji ji za nejslavnější církevní ruinu současného Česka. Její sanace, s možná dočasným zastřešením, je opravdu úchvatná. Vůbec se nedivím, že si tu Maruška Rottrová slíbila věrnost se svým nynějším manželem.

Při svých výletech na horalu si užívám české krajiny a oceňuji její mizející historické prvky, kterých ubývá, bohužel i vinou našich spoluobčanů. Zúčastnil jsem se proto i jednoho projektu Českého rozhlasu, který, bohužel, nedopadl z mého pohledu slavně. Zejména pro to, že interaktivní mapa nebyla naplněna.
Mám rád čistou a půvabnou krajinu, jakou naše republika dokáže nabídnout, a drobné sakrální prvky jsou její ozdobou. Miluji projíždku lesem, když se náhle objeví něco, co bych tu nečekal, a co splývá s krajinou a doplňuje ji o další dimenzi. Mám proto záporný vztah k některým obnovitelných zdrojům energie, jako fotovoltaické či větrné elektrárny. 

Další zastávkou bylo Orlické Záhoří. Čas dát si jedno lahodné pivíčko. Bohužel na konci sezóny tu v týdnu není mnoho příležitostí.
Trochu se přichladilo. My z té Polabské nížiny snadno podceníme horský vzduch. S podvečerním stínem v tenké bundičce nic moc.

S posledním lokem piva mnou projel na okamžik divný pocit stísněnosti. Je to víc než deset let, kdy jsem tu zažíval stres být v pasti. Možná proto jsem do těchto končin nedokázal zavítat. České pohraničí zůstalo do poslední chvíle neproniknutelnou hradbou. Jakkoli spřátelené země Varšavského paktu se na hranicích chovaly téměř nepřátelsky. Polská hranice byla téměř odstrašujícím příkladem hlavně po vyhlášení výjimečného stavu v Polsku v roce 1981. Dostat se na druhou stranu státní hranice prostě nešlo. Ani Sametová revoluce to nedokázala zlomit. Teprve s příchodem tzv. Schengenských hranic se mi konečně ulevilo a tok řeky Orlice přestal být psychickou hradbou.

Bylo to opravdu jen krátké zamrazení po zádech, než jsem se vydal zpět k Bartošovicím. Ovšem po druhé straně hranice. Poláci dokázali natáhnout solidní asfaltku od Lázní Dušníků zatím až do Niemojowa, tedy prakticky do Bartošovic. Uháněl jsem tudy za soumraku, jednak abych se snad zahřál, a také abych stihl kamarády dorazivší na "základnu". Tou  se stala zpočátku terasa hotelu Zemská brána, než jsme se přesunuli do naší pro pár  následujících dnů vlastní základny.
Pěkných asi čtyřicet kilometrů.

Nastal Den D, pátek 26. srpna 2016. Doladit "stroje" a můžeme vyrazit.

Kompletní letošní tým na Sněžník.
Nechce se mi tu podrobně líčit trasu výletu z důvodů již v úvodu zmíněných. Nicméně povím, že z Bartošovic překonáme hřeben Bystřických hor do polského Mezilesí, vystoupáme polními a lesními cestami na chatu pod Sněžníkem, rozhlédneme se na vrcholku, dokud tu nestojí ta škaredá plánovaná rozhledna, po hranici sjedeme náročným sjezdem k bývalému pohraničnímu přechodu Bobošov - Dolní Lipka a pak se nějak dostaneme zpátky do Bartošovic. Na severní rozsoše Sněžníku, proti ski-centru Dolní Morava, vyrostla rozhledna na pohraničním hřebenu Klepáč s pěknou vyhlídkou.
Takový okruh může měřit 60 km s převýšením tak 3 kilometry. Zaslouží si dobrý relax. A já jsem si určitě zasloužil i nádherné spaní...

Odmítl jsem pohostinní chalupy a ustlal si "pod širákem" na konci cesty poblíž chalupy na kraji louky. Měl jsem naprosto fantastickou vyhlídku na noční nebe, kde jsem dokonce spatřil Mléčnou dráhu, pro dnešního Pardubáka něco naprosto nevídaného. Mohl jsem jen litovat, že jsem nevzal s sebou astronomický dalekohled, který jsem dostal jako dárek letos k narozeninám. Aspoň bych měl stativ a zkusil vyfotit tu nádhernou oblohu. A že je tu nádherná, vědí už dávno amatérští astronomové, působící právě v nedalekém Neratově...

Sobota, kdysi hlavní den akce, se nyní 27. srpna 2016, stala relaxačním dnem. Neznamená to celý den na pohovce, nýbrž pro správné bikery lehká vyjížďka do terénu. Tentokrát kouzelně naplánovaná s autobusovým výjezdem na Šerlich. No není to paráda, vystoupat bez námahy na téměř nejvyšší vrchol a pak se jen vozit..?
Vypadá to tak. Ale není všechno zlato, co se třpytí. Třpytivé ráno dalšího nádherného letního dne se pozvolna mění na obyčejné slunné dopoledne. Po snídani jsme se totiž přesunuli na náměstíčko v Bartošovicích k autobusové zastávce. Očekávali jsme spoj po deváté hodině na Šerlich. Uběhlo asi dvacet minut s nervózním voláním na linku dispečera. Autobus skutečně přijel.

Tak sem už asi další kola nedáme...
Ani jedno kolo by nešlo přidat. Zbyla malá naděje, že nás sveze další spoj. Ale neměli jsme šanci. Šerlich je v sobotním sluníčku zakletá stanice. Musíme se tedy vydat "po svých".

První zastávka na Orlické chatě s výtečnou polévkou. Přejezd k další chatě "Kašparka". Nádherné výhledy

Vyhlídka na masív Kralického Sněžníku od chaty "Kašparka".
se Sněžníkem jako na dlani nás vylákaly na polskou stranu.
Po žluté turistické cestě jsme se vydali na kopec, tyčící se přes údolí nad Bartošovicemi - Černiec, 891 m n.m. Bohužel vyhlídka tu je velmi omezená, zato neomezené povalování jako odměna po náročném stoupání s využitím širokých šotolinových cest, snad možných lyžařských tras pro zimní období.
Lehká komplikace se vyskytla při návratu - sjezdu z kopce do Niemojowa, přes hranici sousední obce Bartošovic. Černá turistická značka se ztrácela na loukách, proto jsme museli sjet intuitivně s navigací zdejšího kostelíka. Mělo to jednu výhodu: na kosených loukách se vyskytovalo kvantum velikých žampionů, pár se nám jich podařilo dovézt až na "základnu" a večer patřičně zkonzumovat. Příjemné zakončení letošního soustředění.