Oblíbené příspěvky

úterý 29. listopadu 2016

Jak jsem nedoběhl a jak mě doběhli (ve špitále).

Momentálně (v den zveřejnění tohoto článku 29. listopadu 2016) jsem doma "na kontrolce". Až skončím, upozorním novým článkem. 
Vycházky mám povolené od 9 do 11 hodin, a od 15 do 19 hodin. 

V pondělí 21. listopadu 2016 jsem skončil v pardubické nemocnici s plicní embolií. Drsná "čára přes rozpočet". Warfarin na ředění krve, kompresní návleky, kontrola krve.


Ale jak se to všechno "schumelilo":

Od Vánoc jsem už asi pětkrát prodělal zánět horních cest dýchacích. Ta květnová angína mě sklátila natolik, že jsem si jeden den musel vzít dovolenou, jinak jsem to všechno přecházel. Tak tak jsem se dal do kupy před dovolenou na Slovensku (viz dřívější příspěvky), ale stále mi zůstává pochrchlávání a odkašlávám hleny. Tak to zůstalo i po posledním zánětu na přelomu září a října. 

Letos jsem toho mnoho nenaběhal. Tedy pokud se závodů týká. Jeden "orienťák" na jaře a dvakrát Kunětická devítka. Nejvíc mi v tom brání směny v zaměstnání. Na jaře ranní "osmičky" od úterý do soboty, a přes léto záskoky "dvanáctek", koncem léta tři týdny v kuse. To "ukrade" kupu sobot. A nepravidelný trénink taky není zrovna nejlepší příprava. 

Když se v říjnu sešla bolest v lýtku s kašlem, vyústilo to v záměr navštívit praktického lékaře a řešit to. Stačilo najít vhodný okamžik, třeba dopoledne před odpolední směnou, nebo během dárcovského dne krve 10. listopadu. Jenže lépe se to plánuje, než vykoná. Jednou není lékař, pak zase narvaná čekárna, že by jeden nestihl ani noční směnu. 
Přišel pracovní týden od pondělí 14. listopadu. Kdo zná asfaltovou stezku Pod Vinicí, ví, že se při stoupání na kole trošku zadýchá. Jenže já se zadýchával cestou do práce stále více. 

Lýtko vyžadovalo ultrazvuk, bez objednání není šance. Při běhu nebolí, zato ráno při vstávání z postele. To je podezřelé. A běhání skončilo při tréninku v neděli 20. listopadu 2016 dramaticky: sotva jsem vyběhl, nemohl jsem nějak popadnout dech. Na obvyklém osmikilometrovém okruhu jsem byl několikrát nucen přejít do chůze.
Hned v pondělí 21. listopadu jsem už seděl v čekárně lékaře. Na můj požadavek řešit lýtko a dýchání jsem dostal Voltaren a něco na odkašlávání. A po poledni do práce. Stoupání pod Vinicí jsem sotva udýchal, do práce v Černé jsem to už nevydýchal. Sotva jsem se převlékl, bolest pod levým podpaždím nepřestává ani v klidu. Sedám na kolo a snad ještě dojedu do nemocnice. 

EKG víceméně vylučuje infarkt. Následuje CTA. Prozrazuje plicní embolii. To je vážné. Zůstávám v nemocnici a během týdne následuje seriál vyšetření. Ultrazvuk nalézá trombózu v místě lýtka, kde se objevuje ta ranní bolest. A je "vymalováno". Začíná "ředění krve" - Warfarin, léky, injekce. Vyloučit námahu. Kompresní nadkolenky. Na jak dlouho?

středa 26. října 2016

Na kosti do Hor Kutných

Před spoustou let nás paní učitelka vzala jako žáčky národní školy na výlet do Kutné hory. Zanechalo to na mně výrazný dojem. Nejen podzemí toho někdejšího hornického města, ale také tajemná až strašidelná kostnice. Také chrám sv. Barbory si získal můj obdiv, jsa tolik odlišný od kostelů, které jsem do té doby poznal. Po té, co bylo oznámeno, že kostnice byla po částečné rekonstrukci znovu otevřena, a kostel Nanebevzetí Panny Marie byl nejen vyčleněn z majetku tabákovky Philip Morris, ale dokonce prohlášen za památku UNESCO, začal jsem se těšit na návštěvu toho města. 

Ne že bych jej nenavštěvoval vůbec. Na konci osmdesátých let jsem tu strávil dva týdny v hotelu Mědínek během pracovního školení. V roce 2009 jsem tu byl pár dní ubytován coby zaměstnanec Foxconnu při pořádání golfového turnaje v nedalekém zámku Roztěž, o čemž jsem tu tehdy psal. Projížděl jsem tudy také na kole několikrát, i závod horských kol Kutnohorská padesátka jsem dvakrát absolvoval. To vše byl tak jaksi "jen průjezd". Proto jsem postupně začal připravovat návštěvu s Romčou na tandemu, až se to
v sobotu 23. července 2016 povedlo. Letošní léto přeje výletům, tak jsme za horkého a slunečného dopoledne vyrazili po trase Heřmanův Městec, Březinka, Bílý Kámen, Vrdy, Chotusice, Kutná Hora - Sedlec.
Samotná silnice mi udělala radost, tedy spíše splněný příslib ministra dopravy Ťoka ohledně investic do oprav silnic třetí třídy. Z Heřmanova Městce se to totiž radostně stoupalo po zbrusu nové asfaltečce na hřeben Železných hor do Březinky. Ještě nedávno, psal jsem o tom zde (příspěvek cyklo, z 16.6. 2014), jsem obdivoval velocipedistu Zimovčáka, jak bravurně zvládal to stoupání po rozbité cestě při oné charitativní akci.
Jedním z důvodů plánování trasy přes Chotusice byla touha udělat si představu o lokalitě zdejšího letiště. Na vojenské letecké základně v Čáslavi jsem totiž pracoval někdy před třemi lety v pronajatém hangáru, stranou od startovací/přistávací plochy. Těšil jsem se dnes, že shlédnu celou dráhu z kóty 231 - Červený kopec, ale ouha, to je dnes zřejmě skladiště munice, a ze silničky není na přistávací plochu prakticky žádný výhled. Ostatně podobně tomu je i u pardubické základny. Obě leží totiž v rovině.

SEDLECKÁ ZASTÁVKA
Hlavní dnešní cíl opravdu překvapil. A to v pozitivních i negativních ohledech. Uvítal jsem možnost v infocentru i na dalších místech zakoupit "integrovanou" vstupenku. Návštěvník si zakoupí jednu vstupenku pro jeden nebo více objektů, dle toho, kolik má času (a peněz). Zakoupili jsme kombinaci Kostnice - kostel Nanebevzetí Panny Marie za stodeset korun. Nejprve jsme se vydali Zámeckou ulicí k hlavnímu bodu dnešního programu - kostnici. Jistý zájem turistů jsem očekával, ale skutečnost jej předčila. Spíše v záporném smyslu. Vystát frontu v úmorném vedru je "opravdový" zážitek. Pražské minibusy střídaly luxusní vozy plné Korejců z Hyundajské fabriky, k tomu autobusy cestovek, no našlapáno.

Stále vás někdo sleduje.


S povděkem jsem přijal zprávu o znovuotevření kostnice po letech, ale byl jsem víceméně zklamán, neboť mi cosi chybělo do srovnání se vzpomínkou na dávnou návštěvu. Chybí tu totiž robustní lustr, vskutku honosná "kostní" výzdoba suterénní haly. Víceméně z bezpečnostních důvodů je momentálně restaurován mimo kapli. Alespoň mám důvod se sem brzy vrátit, až bude zpátky, a také až budou zrekonstruovány boční terasy, na kterých se aktuálně pracuje.

Druhou zastávku představoval kostel Nanebevzetí panny Marie. Nějak mi nešlo do hlavy, jak se mohl stát památkou UNESCO. Rozhoduje o tom převážně věk původní stavby, nemající v Čechách obdoby. Provzdušněná atmosféra stavby, působící spíše dojmem avantgardního muzea, nežli historické stavby, mi imponovala. Neobvykle pojatá expozice s prosklenou podlahou v místě odkrytých nejstarších základů, interní stezka procházející půdními prostorami nad klenutými stropy bočních lodí a hlavně Santiniho otevřené točité schodiště, to jsou unikáty stojící za shlédnutí.

Je zvláštní, že obě památky blízko od sebe váží zcela rozdílné kvantum návštěvníků. K prasknutí přecpané kostnici kontrastuje téměř liduprázdný, byť zcela nesrovnatelně objemnější prostor neskutečně vysokého kostela s podporou značky UNESCO.

KUTNOHORSKÁ ZASTÁVKA
Do centra města je to kousek. Alespoň na kole. To jsme ale v centru zamknuli, Romče se nechtělo projíždět

Panorama od Sv. Barbory.
labyrintem jednosměrek, podloubí a průchodů na neohrabaném tandemu. Pravda, jenom pěší si může plně vychutnat atmosféru středověkého města. Ta tu opravdu panuje. Hodně toho vykonal Středočeský kraj pro tento klenot, mohu potvrdit s odstupem let. Uhranula mne před lety katalánská Girona, kde za přispění peněz EU grandiózním způsobem zrestaurovali staré město. Teď vidím, že to má smysl se sjednotit, a jsem moc vděčný za to, že Kutná Hora se nemusí za nic stydět a má opravdu co nabídnout.
Jsem fascinován kompletním předlážděním historického centra. Ne že by tu nebylo dříve, ale dnes jen pamětníci vzpomenou, jak to vypadalo za "soudruhů". To se nedá srovnat. To se musí prochodit...
Ovšem na sluníčku připalovalo, zásoba v bidonu se tenčila, nastal čas se občerstvit.
Odvrácenou stranou úspěchů je vzpomínka na skvělé tmavé pivo Dačický, kdysi produkované kutnohorským pivovarem. Píval jsem jej za zmíněných dřívějších pobytů. Dnes jej suplují dovážená piva.
Mířili jsme do mé oblíbené Dačického krčmy. Připadal jsem si jako pitomec, když jsem zase (pokolikáté už?) nedokázal tím středověkým labyrintem najít nejkratší cestu sem. Ve starobylém lokále narváno, pár míst u stolu bylo na zahrádce - dvorku

Na zahrádce Dačického hospody.
plném turistů. Myslím že ta zahrádka, byť vyšňořená, zdaleka nesekunduje lokálu, ale stylově oblečené vlídné servírky alespoň jazykově zvládají tu směsici jazyků. Ceny tomu ovšem odpovídají. S mým rozpočtem na dnešní výlet mi to dalo za stovku tak sotva na polévku a pivo. Inu odvrácená strana cestovního ruchu.

Už jsem se těšil na majestát Barbory,

Kráda horní stavby chrámu.
nakonec jsem litoval, že jsem si nekoupil i vstup. Zdá se, že po letech je rekonstrukce dokončena i v interiéru. Napadají mne myšlenky, zdali je chrám opravdu dokončený, co třeba chybějící zvonice ve formě věže, nebo věží? Zvony ovšem instalovány jsou... Přivítal jsem pozitivně úpravu pozemku nad Jezuitskou kolejí v relaxační park, který za horkých letních dnů poskytuje občerstvení formou laviček s pergolami a multifunkčního brouzdaliště

Promyšleně členěný prostor parku .
Celkově jsem byl z návštěvy pozitivně naladěn. Pražská památková rezervace je nejrozsáhlejší, jakou si můžeme "doma" představit a návštěva Kutné Hory mi připadá jako kousek Prahy. Mám stále na co se tu těšit, po návratu lustru do kostnice se určitě ještě vrátím a nenechám si ujít i interiér Barbory.


sobota 24. září 2016

Kdy Miloš v práci

Momentálně v kalírně pracuji na frekvenčním kalení se standardní týdenní pracovní dobou 6 - 14.30.

pátek 23. září 2016

Výlet Polabím

Chystala se návštěva našich známých z Náchoda. Představit Polabí, respektive s ohledem na akční rádius z Pardubic jen Pardubicko, se zdá být jednoduchý úkol. Pro mne jako MTBikera žádná těžká volba, ovšem pokud jde o silnice a zpevněné cesty už to tak jednoduché není. 
Předloni poprvé bylo snadné takový cyklovýlet z Pardubic přichystat. Trasa byla jasná: využít zdejší "Václavák" Chrudim - Slatiňany s cílem výletu na Monaku, Kočičím hrádku, rozhledně Báře eventuálně pivovarce v Medlešicích je snadné.

Tak když nastala sobota 16. července 2016, mohli jsme si přát jen teplejší počasí. Stačila ovšem tenká bundička a na sluníčku bylo příjemně.
Naplánoval jsem cestu z Pardubic do Kolína pravobřežní krajinou řeky Labe s plánovaným návratem vlakem. Vše bylo ale trochu jinak.
Dokončenou revitalizaci Bohdanečského rybníka bych rád viděl z Polákova poloostrova, jasného prvního cíle. Není potíž tam dojet přes město po cyklostezkách, ale dostal jsem lepší nápad. Po krátkém ranním telefonátu jsme zamířili po levém příbřeží Labe do Srnojed. Moje švagrová tam totiž má na zahradě zdymadlo. Není veřejnosti přístupné, ale díky tomuto faktu jsme překonali řeku právě zde, navíc se zasvěceným výkladem.

Kolem semtínské odkalovací nádrže jsme se přiblížili Rybitví, obci proslulé mj. rodištěm vynálezců ruchadla. Projet Lázněmi Bohdaneč není dosud úplně med, jelikož je nutné opustit město po frekventované výpadovce na Chlumec.
U rybníka nás přivítala zrekonstruovaná rozhledna

Zrekonstruovaná rozhledna u Bohdanečského rybníka. 

Pro důkladnější prohlídku ptačí rezervace to chce ovšem jiný čas a hlavně silný dalekohled.
Sluníčko začalo vykukovat, stoupla teplota a bylo na čase doplnit tekutiny U Čochtana. Příjemnými silničkami s krátkým průjezdem po státovce kolem Břehů jsme navštívili akvadukt na Opatovickém kanálu v Semíně.

Akvadukt na Opatovickém kanálu. 

Ovšem neotřelým zážitkem je vždy návštěva národního hřebčína v Kladrubech. Na prohlídku nedávno zrekonstruovaného areálu nebyl čas, ale zastávka u výběhů na rozlehlých loukách kolem nabízí téměř vždy pohled na hříbátka.

U kladrubského výběhu. 

Využili jsme občerstvení na zahrádce hostince U Černého koně a rozhodovali se, co dál.
Vzhledem k pokročilé odpolední hodině padl návrh na návrat "po svých", namísto plánovaného pokračování do Kolína.
Musel jsem tedy improvizovat.  V Řečanech jsme překročili řeku a ocitli se na kopcovatějším břehu. Zvolil jsem pak cestu přes Zdechovice a Morašice a půvabnou silničku kolem Krasnického rybníka. Oteplilo se a tak další zastávka patřila Seníku.
Domů osvědčenou "klasikou" přes Lipoltice - Choltice - Bezděkov - Barchov - Mateřov..

Pěkných skoro 80 kilometrů, možná trošku více, než do plánovaného Kolína (zpátky vlakem.)

čtvrtek 25. srpna 2016

Konečně rozkvetl!

Co se asi skrývá za tím zvoláním, je hned patrné z fotky příspěvku. 
Před pár lety jsem zatoužil mít na zahrádce jezírko. A když jich plastová lobby nabízí po supermarketech habaděj, není k realizaci daleko. Jenže co do něj?

Otázka pro mě jasná - přece leknín. Ta rostlina mi učarovala. Vegetí si na dně a na hladinu posílá lístky, a co je nejhezčí - květy. Nejde o rostlinu tuzemskou, původní, ale přece jen získala tolik obdivovatelů, že není snad ani zařazena na současném, Evropskou byrokracií tvořeném seznamu nežádoucích druhů.
Jezdil jsem se dívat na lekníny do rezervace Boušovka ve Slavické oboře. Hned poprvé jsem pochopil, že když chci vidět ten rybník rozkvetlý, musím tam být určitě přes polední hodiny.

Lekníny na Boušovce.

Těšil jsem se, že něco z té nádhery budu mít doma. Romča totiž dostala leknínek předloni od známého. Ten rok nekvetl. Loni se objevily první dva květy. Ovšem ne najednou. A že to není stálá ozdoba jezírka, mi došlo teprve tehdy. Vůbec mě nenapadlo, že na tom rybníku nevidím zřejmě stále stejné květy.
Nikdy jsem o tom nepřemýšlel, ani nečetl, a tak mě překvapilo, že ten kvítek totiž kvete jen přes den a v noci je zavřený. Navíc jenom asi tři dny. Takže se ukazuje výhoda práce na směny - když poprvé kvetl v pracovním týdnu, neviděl jsem jej otevřený. Ten náš "vstává" po desáté hodině a "chodí spát" po šestnácté hodině. Proto v běžné ranní pracovní době ho vůbec nemusím vidět rozkvetlý...
Tentokrát se mi to povedlo v pondělí 22. srpna 2016

Leknínek u Broulíků.

29. srpna 2016 konečně vykoukly další dva leknínky: