Oblíbené příspěvky

sobota 12. května 2018

2018: první letošní cyklistika

Bývaly časy, kdy jeden mohl zajít v Pardubicích na železniční nádraží kolem 7. hodiny, a naskytlo se vícero příležitostí, kam odjet dálkovým spojem. Historie Československa i dnešního Česka je podivně protkána přetvářením krajského uspořádání, což v posledních letech vede k velmi protichůdným požadavkům na veřejnou dopravu, čímž jsou nesystematicky likvidovány železniční spoje. Krajské hranice takto rozdělily i koleje na "krajské" a pokud se sousední kraje nedohodnou, nedá se ani mezi jejich centry cestovat bez přestupování. Teoretické zlepšení dopravní obslužnosti metropole (hlavně třeba pro velkofabriky a supernemocnice) je v přímém rozporu s turistickým využitím železnice k výletům do vzdálenějšího okolí.
A tak se stalo, že  jsem málem zešílel u počítače, když mi nabídl první sobotní ranní spoj do Ždírce místo obvyklého kolem půl sedmé ze Závodiště stejný až skoro před osmou hodinou! Nějakých pětačtyřicet let jsem jezdíval na výlety či závody tím ranním spojem. I přes to jsem přivítal kámošovu nabídku celodenního výletu, zvlášť v situaci, kdy kvůli zaměstnání mám volných jen polovinu víkendů v roce.

S obavami jsem se vydal v sobotu 14. dubna 2018 na zastávku Staré Jesenčany a usadil se v 7:43 i s kolem do soupravy Regio Nova směr Žďárec u Skutče. S obavami proto, že předpověď počasí slibovala nádherný den a v tak pozdní dobu jsem očekával nápor cykloturistů. Nastoupit jinde než ve výchozí stanici bylo velmi riskantní.
Naštěstí se obavy nenaplnily a narváno nebylo. Zbytečná patálie byla ale s bicyklem, neboť univerzální místa, kam se věší kola, byla okupována necyklisty na skládacích sedačkách pod nimi. Asi bych musel požádat průvodčího, aby umožnil zavěšení kola, zjednodušilo by se tím nastupování i vystupování. Posadil jsem se tedy na kolo a zavěsil se rukama na madla u stropu.
Nebýt nutného přestupování ve Žďárci (viz úvod; na internetu bylo uvedeno "bez přestupu", ale dosud spojené dvě soupravy se musely rozdělit, probíhala by cesta zcela klidně.

Vypadalo to na nějakou turistickou akci, když se ve Ždírci nad Doubravou vyhrnula hromada vandrovních a vyslechli si pokyny. Ty se ovšem nás dvou bikerů netýkaly a chutě jsme vyrazili na cestu. Instinktivně jsme udržovali směr Staré Ransko v ulicích nové Ždírecké zástavby. Překvapila mne tu příjemná vyhlídka na zřejmě umělém pahorku cestou ke sportovnímu areálu hasičů.

Vyhlídkový kopeček ve Ždírci nad Doubravou.
Miluji rozsáhlé lesy zdejšího sdružení a těšil jsem se na cestu k Velkému Dářku. Použili jsme žlutou turistickou značku a v chladném, ale slunečném dopoledni se blížili Hluboké. Tam na mě čekalo překvapení. Setkání s Josefínou před penzionem U Strašilů bylo impozantní!

Betonová socha ve Hluboké. 
Málem jsem spadl s kola. Kdo je ten umělec, který dokáže z betonu vytvořit dílo vskutku mistrovské? Nemám internet v mobilu, abych to hned zjistil. Vynechal jsem proto nevědomě jeho další dílo po cestě.
Prosmykli jsme se přes Radostín a přestoupili na modrou turistickou značku, abychom minuli vřesoviště zdejší rezervace a přiblížili se prameništi Sázavy - Velkému Dářku.

Velké Dářko z hráze.
Asi bychom nepohrdli zdejším bufetem, ale bylo brzy - jak časem, tak roční dobou. Bundičku jsem sice ještě nesundal, ale sluníčko pěkně hřálo. Setkali jsme tu s dalším dílkem zmíněného umělce.
Přes Škrdlovice jsme po červené zamířili do lesů pod Tisůvkou (+ 800 m n.m.), abychom ji změnili na modrou do Vojnova Městce.
Tam jsme se ocitli také relativně brzo - selátko bude až navečer, teprve se chystá...

Grilování v hostinci, Vojnův Městec.
Co ale čert nechce - v terénu mi přestává řadit přesmykač. "Talíře" už jsou zřejmě za hranou použitelnosti, nemohu se pouštět do "větších akcí" a snažím se šlapat na "velkou pilu".

Nebránilo nám to posvačit ze zásob a ionťák vyměnit za "rezavou vodu" z Černé Hory.
Další postup byl trochu dobrodružný. Měli jsme vyrazit po žluté, ale ta vedla jinudy, než ukazovala mapa. Jistě, do Hlinska bychom dorazili i po silnici, ale máme přece terénní stroje! Tedy kámoš si pořídil neobvyklý - cyklokrosové kolo. V moderní době, kdy už výrobci kol nevědí, čím zaujmout pro další zvýšení produkce a vymýšlejí "gravelbiky", není se čemu divit.
Vyrazili jsme cestou podle staré mapy - a skutečně v jejích stopách nalezli zašlou turistickou značku na okraji lesa.
Lesem to sviští, Zalíbené, Studnice, Hlinsko za kopcem. Kámoš zůstává pozadu. Něco se děje. Aha, prasklý drát v zadním kole. To už nebude moc do terénu.
Sjíždíme do Hlinska, u Pavlousků dáváme poradu, jak dál. Už to bude po silnici.

Odpolednem svištíme po červené opatrně do Srní, po silničkách Petrkov, Rohozná, kolem Stezky mladého lesníka do Nasavrk. Rozloučení Pod lipou, z kámoše pardubáka se stal železný horal a já se vracím do Jesničánek.
Zbývá mi průjezd Peklem a Slavickou oborou, pak už klasicky - Práčov - Svídnice - Slatiňany -

Chrudim - Medlešice (poslední "dotankování" v Pivovarce) a  Dřenice - Třebosice - Staré Jesenčany.

Možná 95 km, ale nádherných!

pondělí 2. dubna 2018

Na startu Krkonošské sedmdesátky

Těšil jsem se na jednu tradiční akci, kterou ovšem organizuje jeden můj dobrý známý a loni jsem ji musel vynechat. Letos přišla na sobotu 3. března 2018.
Časně ráno před 6. hodinou vyrazila pětice postarších sportsmanů autem z Pardubic do Špindlerova Mlýna. Zamrzlé Polabí bez sněhu je škaredé a špinavé, to v pohraničí bude jiná nálada! Taky byla! Na parkovišti před střediskem sedmnáct pod nulou! Řekneš voda a u huby máš rampouch.

Parking ve Špindlu. 

Nechce se vylézat z vyhřátého vozu. Ale je nutné se přesunout do centra lanovek ve Svatém Petru. Do startu zbývá 40 minut. Čas startu týmu v 8:24 jsme dostali e-mailem dva dny předem. Už vidíme stany Stopy pro život. Kupodivu dostatek prostoru, není tu obvyklý "šrumec" jako v předchozích ročnících. Nevidím FatBiky, asi letos nepojedou. Čas kvačí, ještě že jsem převlečený do "závodního".
Cítím se lehce, nikoli spolehlivě, připraven. Trochu jsem doma běhal a před týdnem jsem se byl projet v Jakušicích. Na "klasice" mi to tam nějak nešlo namazat, tak jsem doma preventivně namazal obojí - klasiku i brusle. Že se ráno rozhodnu. Padlo to na brusle.
Start. Do stoupání po sjezdovce se rozdýchávám s poněkud řežavým pocitem v krku - podle teploměru je patnáct pod nulou. Trať znám důvěrně. Zabírám hůlkami, co to dá, ale chybí síla. Přebruslují mne startující jednotlivci, mající startovní časy hned po nás.

Na Pláních.
Míjím horní stanici lanovky na Pláně a netěším se na krátký prudký sjezd tratě za nimi. Brusle mi nepomáhají, ve stoupání se boří a drhnou, ve sjezdu se příliš rozkmitají. Jako tady - do prudkého oblouku je nezvládám, jelikož je v něm vyhrnutý límec sněhu na vnější straně, o který vnější lyží zachytávám a vymrští mne na střed cesty. Co horší - zvedám se za pomoci ukrutně dlouhých hůlek a trefím se rukojetí zrovna do zubů. Musím bleskově vstát, aby to do mě další nenabořil. Cítím horko v puse - teče mi z ní teplá krev. V dalších tempech ji odplivávám. Ovšem nic drastického, na blížící se občerstvovačce (zároveň kontrole) to není znát.

Tým SÚADC (S úsměvem až do koce) 2018.
Následuje klesající šrumec, kdy mi brusle celkem jedou, ale v tom ledovém vzduchu i přes tři zpocené vrstvy oblečení prochládám. Už aby bylo zase stoupání. Pětadvacítka je pro mne dnes tak akorát. Sjíždím po sjezdovce zprvu pluhem, do cíle to už pouštím, pěkně se to rozjede. Brzdím před cílovou čárou, abychom projeli všichni naráz, ale ukazuje se, že velitel Jirka už projel. To je pozdější "kámen úrazu".

V teple stanu Stopy pro život se v klidu převlékáme, žádná tlačenice. Oběd na lístky teprve dokončují, ale celkem si pochutnám. Pivem zásobuje Stopu pivovar Kamenice nad Lipou, rád ochutnávám za třicet korun.

Ukazuje se, že na trať 25 km družstev mužů jsme jediný tým. No to máme vítězství jasné! Těším se na nějakou tu cenu. Nejlépe sadu piva Krakonoš.
To si ale musíme počkat do 14 hodin. Je slunečno, mráz polevil, jedeme se projet na trať. Debatím s postaršími organizátory. Mají určité výhrady k současnému stavu soutěže. FatBiky ochranáři naštěstí zrušili. Sami pamatují první ročníky Krkonošské sedmdesátky. To byly desetičlenné týmy a tehdy neexistovaly strojově upravené tratě, jako dnes. Jezdilo se v klasických turistických stopách. Také to bývalo opravdu sedmdesát kilometrů, ne šedesát, jako dnes. Na každé kontrole se čekalo na toho posledního z družstva.

Vracíme se do stanu. Oblékáme startovní čísla přes "civil", ale ouha, vyhlášení hlídek mužů na 25 km vynechávají. Velitel Jirka jde protestovat. Vrací se s námitkou, že jsme diskvalifikovaní kvůli průjezdu velitele cílem před ostatními členy. Nesouhlasím. Prostudoval jsem si před odjezdem popsaná pravidla Stopy. Je to jakýsi mix lyžařských pravidel s pravidly Kola pro život. Píše se sice, že nikdo nesmí předjet velitele - tedy kontroluje se jeho přítomnost na kontrole a kompletnost družstva, ale také se píše, že čip má velitel. Přitom na startovních číslech má každý z účastníků čip. Není přece nic jednoduššího pro počítač, nežli zaznamenat stav družstva podle posledního člena. Po diskusi s ředitelem závodu přináší Jirka aspoň medaile. Kolo pro život nemá takový problém - družstvo má prostě součet časů členů.

Odjíždíme domů v dobré náladě, ale se smíšenými pocity. Co vlastně znamená jediná registrovaná hlídka na 25 km? Buď už je problém postavit pět staříků, nebo naopak je to natolik jednoduchá disciplína, že se o ni nikdo neuchází. Nejasné.
Má to ještě příjemnou dohru. První místo je totiž spojené s výhrou, tzv. Price money. Po pár dnech volá velitel: stavte se pro peníze. Ten závod pro mne znamená poprvé a naposledy v životě nějaký finanční příjem.

úterý 27. března 2018

Opět po dlouhé době ve stopě

Přiblížil se termín tradiční akce jednoho z mých přátel - běžců, dnes zasloužilého důchodce a stále sportovce. Po více než dvou letech jsem se měl postavit na lyže. Je to můj oblíbený sport, ale příliš ho už neprovozuji. Sjezdové lyžování je pro mne čím dál nedostupnější, a na běžky je potřeba dostatek sněhu v krajině, což v posledních letech bývá jen v pohraničních horách. 

Ale je tu ještě jedna komplikace, která může plány zhatit. Na konci loňského srpna jsem měl bouračku na kole a po všech rehabilitacích je levá ruka ještě slabá, není jisté, že se bude možno spolehlivě opřít o lyžařskou hůlku. 
Navíc po zdravotních potížích na sklonku předloňského roku přetrvává nejistota, zdali embolie je zpacifikovaná a můžu se plnohodnotně pustit do sportování, jak jsem byl dříve zvyklý. 

Vzhledem k nepřetržitém provozu u zaměstnavatele, kde nyní pracuji, mohu se připojit k důchodcům, kteří mají volno stále. A tak jsem ve čtvrtek 22. února 2018 vyrazil s kámošem do hor. V Pardubicích nebylo po sněhu ani památky, tak alespoň hřebeny Jizerských hor slibovaly dostatečnou pokrývku. V 7.02 nás tam odvážel rychlík.

Na nádraží v Harrachově.
Spojení z Pardubic do Harrachova vyžaduje obvykle dva přestupy. Zakoupil jsem si elektronickou jízdenku. To znamená v podání Českých drah dnes, že po Internetu dorazí jízdní doklad, návod k jeho použití a daňový doklad. Takže "v ruce" nemáš vůbec nic (pokud si to nevytiskneš, jak se doporučuje). A s tím vstoupím do vlaku. Jde průvodčí. 
"Vaše jízdenky, prosím", zní obvyklá fráze. Vytahuji tedy mobil, i když teoreticky stačí znát kód jízdenky. 
"6F3S33", vychrlil jsem na průvodčího. 
"Váš doklad, prosím", vece průvodčí. Lovím tedy peněženku s občanským průkazem. Někteří průvodčí tuto proceduru vynechávají, neboť sám si myslím, že založit si živnost na překupování jízdenek Českých drah nevede k bohatému byznysu. V rychlíku do Železného Brodu v pohodě. 
Po přestupu do osobáčku do Tanvaldu mi průvodčí už nerozumí: "co prosím?" 
Opakuji kód mistra ČD. 
"Tak máte říct, že máte elektronickou jízdenku, ne?" oboří se na mne průvodčí. 
Situace se opakuje ve vláčku z Tanvaldu do Harrachova. Inu, na "hlavní" trati panují jiné zvyky, než na těch lokálních, musím s tím počítat.

Připadám si jako debil, když vystupujeme v Harrachově, jelikož většina (mladých, asi studentů)  pokračuje dále (do Jakušic nebo Sklářské Poruby). Vzpomínám na dávné časy, kdy jsme tu nastupovali jako školní třída při dvoudenním výletu do Krkonoš. Někdy v roce 1974. Zvědavě jsme tehdy s kamarády pokukovali po kolejích, zarostlých na konci nádraží do bujné vegetace. Socialismus asi nesměl být pospojován kolejemi...

Výstup z vlaku v 9.55 na nádraží Harrachov je pro mne jako vstup do jiného světa. Šeď polabské roviny se změnila v bělobu horských planin. Nádhera! To za těch 378 korun stojí! Od dob, kdy dráhy zrušily Úschovnu zavazadel, není snadné si někde odložit. Do stopy nepotřebujeme batohy s oblečením na převlečení. Věšíme tedy ruksaky na stromy v lese.

Lyže jsem předmazal doma. Špatně. Je minimálně pět pod nulou. Kloužou dobře, ale neodrážejí. Je to už dávno, kdy jsem bez problémů odhadl sníh a vybral vhodné mazání. Také jsem hodně těch vosků poztrácel a někde zapomněl. Ještě že mi "historicky" zbyly dlouhé hůlky.
Sotva Jirkovi stačím ve stopě do Jakušic. Handicap ale snadno stahuji ve stopě zasypané jehličím. Můžeš namazat co chceš, ale na jehličí to prostě nejede. Je tu ale horší element, který připravuje drsné podmínky. Víchr. Na otevřených partiích lesa se nedá běžet proti větru, a na planině u biatlonového areálu v Jakušicích člověka ta vichřice vrací zpátky do lesa. A kuklu jako nepotřebnou jsem ponechal v batohu u nádraží, teď by se mi škaredě hodila!

Stanoviště rozhodčích v areálu Jakušice.
Na prosluněných fotkách to není znát, ale najít místo za větrem v té vichřici není snadné. Jedno takové se nachází u tribuny biatlonového areálu. Potřebuji zkontrolovat akumulátory kapesního foťáčku, nějak se mu nechce fungovat. Jirka už míří do lesa na druhém konci areálu, těším se tam taky. V lese přece jen ta vichřice tolik nevadí.

Chata Orle v zimě.
Těším se na svačinu. Mám na mysli chatu Orle. Projížděl jsem několikrát poblíž na kole, mezi lázněmi Švieradov a Jizerkou, ale z křižovatky u řeky není chata vidět. Stanul jsem tu poprvé. Někdejší sklárna má patro a obsahuje bufet jak v přízemí, tak tam. S chutí jsem si dal boršč, zde preventivně uváděný jako ukrajinský, za deset Zlotých (asi 66 Kč, t.č.). Pořádná porce čaje s citrónem i cukrem stojí 5 Zlotých.
Jirka už nervózně kmital na rovince před chatou. Uvažoval jsem chvíli, zdali nedojet k chatě Gořistóv, ale závan vichřice mě rychle odradil od choutek lítat někde po planině Velké jizerské louky.

Dokončujeme stále perfektně upravený hlavní okruh  průjezdem nad harrachovským nádražím a ještě jednou protneme rovinku biatlonového areálu, kde otáčíme zpět. Pěkných 32 kiláčků. Teď už jen sejmout batůžky v lesní úschovně a stiháme ještě jedno Klášterské v bufetu Mašinka na nádraží. 17.57 odjíždí vláček domů.

Cítím stehýnka, trošku pobolívají ramena, ale levá ruka postižení nijak neprojevuje. Její test dopadl dobře. Nemusím se bát vyrazit znovu.
S novými běžkami jsem moc spokojen nebyl. Budu muset na Krkonošskou sedmdesátku připravit oboje běžky. 

neděle 25. března 2018

Další zimní výlet

Další z nízkonákladových výletů jsem v zimě podnikl s Romčou v sobotu 17. února 2018.

Původně jsem ovšem plánoval úplně jinačí výlet. Zima v nížinách letos opět nic nepředvádí. Bílé nebyly ani Vánoce, sníh nenapadl nějak soustavně ani ve středních polohách. Za mládí jsem minimálně jednou vyrazil na téměř klasický výlet na běžkách Hlinsko - Čachnov. Ten jsem plánoval i na tento víkend. Že na té trase bylo bílo, nebylo podle webových kamer pochyby. Ovšem zprávy od meteorologů ani domorodců na trase nebyly příznivé. Na běžkách se dá jezdit tak někde kolem Nového Města na Moravě. Na zmíněné trase to je spíš na pohorky. Pěšky se toho ale zdaleka neujde tolik, jako na lyžích.

Pardubice jsou od nepaměti spíše koncentrovaným sídlem, ve srovnání s většími aglomeracemi jako například sousední Hradec Králové. Osídlení se rozšiřovalo kolem historického centra na levém břehu Labe a teprve za komunistických dob se rozšířilo na pravý břeh v poněkud rozvolněných liniích obytných bloků sídliště Polabiny. Této struktuře odpovídal i rozsah městské hromadné dopravy, byť nejznámější byla od roku 1952 právě na tehdejší dobu poměrně dlouhá trolejbusová linka č. 3 do sousedních Lázní Bohdaneč. 
Akční rádius MHD tu není tedy tak rozsáhlý, jako ve srovnatelných městech s jiným historickým vývojem. 
Nedávný pokus připojit pomocí MHD další sousední město Přelouč se neosvědčil. 

"Dlouhý" trolejbus Solaris na točně u Dopravního podniku.
Na odpolední výlet jsem tedy zvolil trasu mezi konečnými MHD Opočínek a Čepí.
Do Opočínku jsme se přesunuli trolejbusem č. 7 a autobusem č. 15 s přestupem u Dopravního podniku. Počasí nebylo nikterak lákavé, těsně nad nulou, zataženo, kouřmo. Nedalo se počítat s tím, že bychom mohli provést nějakou zkratku třeba po promrzlém poli.
Také jsem ovšem nepočítal s trochou dobrodružství na cestě. Překvapila mne v Lánech na Důlku dopravní značka Slepá ulice na odbočce z křižovatky do Opočínku. Nedonesla se mi totiž informace, že se u sousední  vysokonapěťové rozvodny buduje nový silniční nadjezd přes železniční koridor. Není to žádná významná komunikace.
Rekonstrukce viaduktu přes železniční koridor u rozvodny Opočínek.
A už vůbec by mne nenapadlo, že díky tomu bude přerušena komunikace i pro cyklisty, neřku pro pěší. Nová mostovka byla sice již položena, pracovní chodníky instalovány. Tajně jsem doufal, že dělníci od Chládka a Tintěry, ohřívající se v instalovaných buňkách, nás přes nový most převedou, ale byl jsem přílišný optimista. Že by ortodoxně ctili pravidla bezpečnosti práce?
Museli jsme tu překonat zrekonstruovaný železniční koridor. A to je výkon téměř sportovní!
Poctivě opravené těleso dvojkolejné železnice s hlubokými odvodňovacími kanálky vyžaduje určitou zdatnost. Pro důchodce to není. Zvlášť když trať tu prochází obloukem v úvozu a není tu stoprocentní výhled do obou směrů. A takové Pendolino, když tu má "naloženo" 160 km/h, ho projede v mžiku. S tím nemám zkušenosti.
Odvážil jsem se, ale dalo mi práci přesvědčit Romču. Smrt na kolejích už dnes není nějakým šlágrem (když vidím ty kaskadéry přelézat kolejiště na pardubickém nádraží...).

Na cyklotrase v lese "Sekerka".
Po Labské cyklotrase č. 2 jsme se lesem přesunuli do Valů u Přelouče. Bez připravené strategie jsme se obcí rozhodli projít netradičně podél potoka Struhy. Minuli jsme stáje zřejmě někdejšího zemědělského družstva, kde dnes přebývají koníci, využívající nedalekého výběhu na opačné straně potoka. Přísně sledování ovečkami jsme se po bažinaté louce přesunuli k lesu, skrývajícímu dávné tvrziště a zaniklou ves Lepějovice. Posvačili jsme u kostelíka sv. Micheala archanděla

Posezení u kostelíka v Lepějovicích.
a připojili se k červenému turistickému značení. Kolem stále pustnoucí někdejší hájovny jsme se přimknuli k železnici 015 cestou do Veselí u Přelouče. Jaksi nepatřičně pomalu jsme šlapali polňačkou, kterou obvykle používáme s bikery při tréninku. Nevlídnou rádoby zimní krajinou

Krajina na Cholticku.
jsme míjeli Jedousov a za vlezlého větru jsme vystoupali na popravčí místo choltických. Šibenici sice dávno odnesl čas, dnes tu stojí kříž, ale trochu mrazí při pomyšlení, jak fungovaly středověké zákony.

V Cholticích mne nejvíce zaujala biblobudka, kterých se nyní po republice vyskytuje stále více. Ale čas na čtení nebyl, byl čas na svačinu. Ta se "podávala" u rybníčku v zámeckém parku. Pošilhával jsem po zámecké restauraci, v teple u pivíčka by určitě chutnala znamenitěji..
Na hospodu nebyl čas, byli jsme sotva v polovině trasy.
Zámeckým parkem jsme opustili Choltice, a překvapením nebyl konec. U rozcestí do Svinčan se objevila "boží muka " sv. Antonína. Mám rád sakrální památky v krajině, ale tuhle jsem opravdu nečekal. A to jsem kdysi kolem jezdíval. Kdo ji asi zrestauroval? Není k datu vydání článku ani zanesena v Mapy.cz.
Zdejší krajinou se pohybuji převážně na kole, to si jeden nepovšimne detailů, proto mne překvapila další pamětihodnost - dub sv. Theodora. Nijak výrazný krajinný prvek je teprve mladý strom, nástupce původního.
Kostelík sv. Vavřince ve Svinčanech by stál za opravu, působí dnes opravdu tristním dojmem. Kam až dnes sahá servis církve, budou její peníze stačit na obnovu?

Přes pole do Jeníkovic to byl poslední terénní úsek, dál nás čekalo "šlapání" po silnici. Nepohrdl bych odjezdem ze zdejší vlakové zastávky

Motorák na cestě do Heřmanova Městce.
ale trasa se musí dokončit, přestupovat v Přelouči by se stejně nikomu nechtělo. Zšeřelou krajinou jsme postupovali přes mírný hřebínek do Jezbořic a za tmy s blikačkou na batůžku jsme dorazili po dvaceti kilometrech do Čepí. Vyhřátá "čtyřiadvacítka" už parkovala poblíž zastávky a po 18. hodině nás odvezla zpět do Pardubic.

Takový typ výletu nemám jednoduché uspořádat. Romča má "lítačku", takže nemusí platit jízdenku MHD, já mám Pardubickou kartu s peněženkou, takže s ní mám levnější jízdné o víkendech. Horší to je s mou prací v nepřetržitém provozu. Mám totiž v tomto systému volných jen polovičku víkendů. Proto jsem si ani nemohl "vybírat počasí". 

úterý 27. února 2018

Koncert za všechny peníze

Neodolal jsem pozvání kámoše na koncert v mém rodném městě. Mám rád, když se něco děje v Pardubicích a nemusím nikam dojíždět. Slovem >nikam< myslím především Prahu, kde se odehrává zcela zásadní muzikální život.

Bohužel jak to jde dolů s mým příjmem, propásl jsem kvůli tomu spoustu koncertů, které bych býval rád zažil.  A některé opravdu naposledy v životě, jako třeba Leonarda Kohena, nebo známého skladatele filmové hudby Ennia Morricone. O Pink Floyd nemluvě. I Miro Žbirku s orchestrem bych si rád poslechl.
Mohu být rád, že jsem alespoň zažil koncert R.E.M. na stadionu Slávie v létě roku 2008.

A tak jsem dnes rád, když mohu zajet na kole na nějaký zajímavý koncert. Nebo dokonce zajít pěšky, jako kupříkladu na pardubické dostihové závodiště. Tak to bylo vloni v létě během Friends festu. Součástí tohoto setkání byl v závěru koncert Uriah Heep.

Uriáši na pardubickém pódiu. 
Nebyl jsem sice fanouškem té britské skupiny, ale rád jsem si užíval těch "dědků", s jakým elánem nám zahráli, a zanotoval jsem si u jejich známých "pecek".

Trochu jiné to bylo v sobotu 3. února 2018 u Žlutého psa s koncertem Horkýže slíže. Dorazili jsme tam s kámošem před 20.  hodinou s tím, že si na místě koupíme lupeny, byť za plnou cenu (proti předprodeji). Ale ouha! Žluťák nějak změnil systém vstupného za tu dobu, co jsem tu nebyl. Když jsme ve frontě přišli na řadu, nebyli jsme v seznamu mailů, který pořadatelé kontrolovali. Smutně jsme museli vycouvat...
Ale nevzdával jsem to. Když zmizel had fronty v zádveří, zkusil jsem požádat pořadatele o dva vstupy. Smilovali se a tak Slíže jsme nemuseli oželet.

Musím si ale postěžovat na mizernou akustiku. Počítal jsem s tím, že si vyslechnu ty přisprostlé texty v libozvučné slovenštině, ale v tom randálu jsem nerozuměl slova. Sešlo se tu nejspíš jádro příznivců té nitranské kapely, které si, na rozdíl ode mne, pobrukovalo texty s ní. Slova se ovšem ztrácela v rušivé rezonanci tak, že ani týpek za mixážním pultem s tím nic neudělal.
Když k tomu připočtu Staropramen za 33 korun, ovšem kelímek 0,4 litru, tak mi to pivo za 41 korun docela zhořklo na jazyku. Spolu se vstupným 350 korun to považuji za vyhozené peníze. Snad se mi podaří natrefit na lépe podaný koncert, jako třeba kdysi Radúza.