Třicet statečných aneb jak jsem jednomu dělal doprovod (chvíli)

Jednu záležitost jsem sledoval na začátku července s větším zájmem než Tour de France. Byl to totiž druhý ročník ultramaratónu napříč Československem, pořádaný známým „ultracyklistou“ Janem Kopkou. Nemá samozřejmě žádnou mediální podporu jako třeba slavná Tour, o to více je třeba sledovat zaujetí nadšenců na stránkách http://www.1000miles.cz/ Zúčastnil se ho totiž kámoš, se kterým občas jezdím celodenní výlety (například ten do Polska popisovaný tu v příspěvku 5.5.2012).

Kámoš odjížděl v sobotu 30. června 2012 vlakem do Aše, odkud měl hromadný odvoz do Hranic, místa startu v neděli 1. července 2012. Na závod se pečlivě připravoval, žádný detail nenechal náhodě. I výbava kola doznala v týdnu před startem změn proti původnímu záměru. Není snadné se na tak náročný závod bez zajištění připravit. Zajel jsem se s Pavlem rozloučit na nádraží, abych v následujících čtrnácti dnech pochopil záměr závodu a eventuálně se připravil na kontakt se startovním polem někde v blízkosti mého bydliště.

To se mi poštěstilo o týden později, v neděli 8. července 2012, kdy jsem se vydal Pavlovi dělat doprovod na aktuální část trasy mezi Broumovskými stěnami a Kláštercem nad Orlicí. Odjel jsem prvním vlakem v 5.04 do Police nad Metují. Připojit se na trasu byl pro mě trochu logistický oříšek. Plánek trasy umístěný na stránkách závodu totiž znázorňoval jen jakési postupné cíle (osy pochodu) a nikoliv přesnou trasu, kterou měli v GPS závodníci. Ta byla ke stažení, ale nějak si nerozumí s mým softwarem od SmartMaps. Před 9. hodinou mlha rychle stoupala z údolí na vyjasněnou oblohu nad Slavným v Broumovských stěnách. Byl nejvyšší čas vyhnout se roamingu před vjezdem na polské území a s pomocí mobilní komunikace jsem se konečně „přifázoval“ na trasu závodu u Pánova kříže, kde jsem se setkal s Pavlem i dalším závodníkem Ondrou. Fantastické ráno dodávalo závodu idylický charakter.

Pavel a Ondra na trase Tisíc mil ve Stolových horách

Byl jsem doslova nadšen z výběru trasy. Přejezd mezi Broumovskými stěnami a Stolovými horami pod Božanovským špičákem po hranici s hraničními kameny vytesanými dokonce přímo do pískovcových skalek byl úchvatný. Krajina na polském území se zásadně změnila jako přejetím magické hranice. Hoši šlapali v těch bažinatých loukách jako by neměli v nohách už skoro 700 kilometrů. Navigace GPS nás naprosto spolehlivě provedla sedlem mezi Hejšovinou a Bludnými skalami a za Karlówem jsme se ocitli znovu na silně podmáčených loukách.

Louky nad Karlówem s masívem Kralického Sněžníku v pozadí.

Ukázalo se, že Ondra nemá už nic k jídlu a nepohrdl by obídkem za Eura, tak jsem se s bikery rozdělil o svou svačinu a že vydržíme až na české území. Měli jsme spadeno na chatu Číhalku nad Olešnicí, ale brzy jsme zdolali hřebínek Grodziec (802 m) a přeťali hlavní silnici v sedle Polská vrata, abychom úporně stoupali po úbočí Orlických hor k Zielenci. Tady nás ale pan Kopka drsně poslal po zelené přímo nahoru těsně pod vrchol Vrchmezí (1084 m), tak jsme „v zápalu boje“ zastavili až na Šerlišském mlýnu.
Oběd tu opravdu chutnal.

Za stále parádního počasí ubíhala další trasa na hřebeni Kačenčiných hor po silničkách a „jetelných“ cestách bez záserů [neoficiální pojmenování drobných drsných smyček autora závodu]. Šťávy a ionťáky jsou sice základem, ale pivo je pivo, tak jsme se ještě k večeru zastavili v ubytovně Lada pod Haničkou na dobrou gulášovou polévku a pivo.

Blížilo se moje večerní rozloučení s trasou a oběma superbikery, prolétli jsme Zemskou bránou do Klášterce a rozloučili se posledním pivem v hospodě u mostu, zrovna když začínalo poprchávat. Hoši odjeli spát na trasu někde k Petrovicím.. Jsou to borci!

Na trase jsem s hochy strávil 86 kilometrů, s dojezdem přes kopec do Letohradu na vlak jsem najel 117 km (a v noci ještě dalších 59, ale o tom třeba jindy).