Oblíbené příspěvky

10 července 2017

V největším kaňonu v zemi - Středním Povltaví

S nevelkou mírou nadsázky lze prohlásit, že Střední Povltaví je největším kaňonem v České republice. Bohužel voraři už se k tomu nikdy nevyjádří. Po dostavbě posledních velkých přehrad v osmdesátých letech minulého století poněkud utichl vleklý spor zastánců  a odpůrců jejich stavby. Rovněž ubývá pamětníků, kteří by mohli subjektivně srovnat obraz krajiny před stavbou a po ní, i dnešní krajinní architekti mají úplně jiné starosti.
Střední Povltaví je rovněž svázáno s rodem Schwarzenberků, který je posledním vlastníkem rozsáhlých pozemků a mnohých nemovitostí na území. 

A Střední Povltaví mi učarovalo. V dětství jsem tu pobýval s rodiči o prázdninách, brali si tři týdny dovolené. Táta vyrobil obytný přívěs a zaparkoval doprostřed téměř divočiny, což bylo opravdu znamenité. 
Když mě omrzelo koupání v přehradě, vyrážel jsem do blízkého okolí a ochutnával charakter zdejší krajiny, toulal se po předlouhých zátočinách přehradního jezera. A když přišlo horší počasí, že to na koupání nebylo, vyráželi jsme do blízkého okolí na turistiku. 
Ta pahorkovitá krajina, skrývající kaňon, mi natolik uvízla v paměti, že jsem toužil se sem vrátit. Párkrát se mi to podařílo, naposledy v červnu 1994. Železniční spojení tehdy bylo ideální: kolem čtvrté hodiny odjížděl rychlík z Pardubic a s přestupem na další, který stavěl v letovisku Vráž u Písku, jsem byl před devátou hodinou dopolední na místě. 
Toulal jsem se celý víkend trampským způsobem mezi Orlíkem a Zvíkovem. Kromě hlavní červeně značené turistické cesty tu existuje dostatek dalších komunikací, bohužel zpravidla ne ve směru toku. Kaňonovitý ráz údolí neumožňuje snadný sestup k hladině přehrady, o to víc si turista váží hluboké zátoky, která skýtá lákavé koupání. 
Sbiboval jsem si tehdy, že se sem budu pravidelně vracet některý víkend v roce, ale to se mi nikdy už nesplnilo. 
S příchodem horského kola do mého života se mi zjevila vidina bikerského výletu. Projet si to tu na kole, rychle minout fádní pasáže nekonečných lesáckých cest, to by byla paráda...

A tak o volnu mezi směnami od 16. do 19. června 2017 jsem si udělal po letech konečně prodloužený víkend s cyklistikou. Oblíbené ubytování ve Starém Sedle bylo už bohužel obsazené a z žebrácké pozice jsem si nemohl dovolit ubytování v hotelu, tak jsem vzal zavděk ubytováním v chatě Kamila bývalého pionýrského tábora Avie v údolí Skalice pod Ostrovcem.
Dorazili jsme tam s Romčou autem v pátek po poledni, takže ještě celé odpoledne jsme měli na výlet. Kam jinam než na Zvíkov, získat reálné informace o lodní dopravě na přehradě.


Miloš na Zvíkově.
Spartánské ubytování s chozením do umývárny a na záchod do sousední zděné budovy za 195 korun na osobu a den opravdu nic moc. Smutné ovšem je, že v tak nádherném údolí řeky, podobném třeba údolí Chrudimky pod Práčovem, chátrá pionýrský tábor, patřící kdysi významné fabrice.
Větrné počasí pro cyklistu není zrovna příznivé, ani koupání lákavé, tak byl trochu oříšek co naplánovat na další dny.

Hlavní cíl byl ale jasný. V sobotu jsme vyrazili na Orlík. Ten zámek má v sobě cosi magického, ať už si ho představujeme v dávných dobách vysoko nad řekou, nebo v současnosti na skále, nesoucí zámek jako loď.
Nejbližší cestou po silničce jsme se ve větru blížili po trase Varvažov - Nevězice - Probulov

Starobylý most ve Varvažově.
Těsně před Starým Sedlem jsme odbočili na žlutě značenou cestu ke Krkavčí skále. Nejen proto, že je odtud pěkný výhled na Ždákovský most

Téměř legendární Ždákovský most přes Vltavu.

Také proto, že tudy v roce 1970 projížděl náš Opel s přívěsem, abychom tady strávili první rodinnou dovolenou u Orlické přehrady. Obdivuji dodnes tátu, jak dokázal po té polní cestě manévrovat s takovým nákladem. To místo dodnes existuje. Při cestě k samotné skále mi došlo, proč po pár dovolených, strávených na stejném místě, jsme se přesunuli na protější břeh. Vyrostly tu totiž chaty.
Původně jsem se tu chtěl zastavit již v loňském roce, plánoval jsem zúčastnit se závodu Orlík tour ze seriálu MTB závodů Kolo pro život. Ovšem to byl Ždákovský most zcela uzavřen, což by vážně narušilo putování po zdejším kraji. Překonat řeku je totiž pak možné až na vzdálené přehradní hrázi nebo u Zvíkova.

Miloš na Krkavčí skále. 
K cestě na zámek jsme využili naučnou stezku Orlík - Zvíkov, která podchází most a vede přímo k zámeckému parku.
Průchod pod mostem byl ovšem uzavřen, protože i letos probíhají na mostě údržbářské práce. Domluvil jsem se s nad námi visícími natěrači, aby nás nechali projet.
Vůbec se ukazuje, jako kdyby ten most byl vlastně opravován nepřetržitě. Už při první dovolené v roce 1970 se tu rozléhal zvuk motoru kompresoru, který zajišťoval vzduch pro pískování ocelové konstrukce. 
Záchranné sítě jsou vidět na obrázku, jen je vystřídaly visuté lávky. 

Těšil jsem se na prohlídku zámku, jen jsem měl obavu, abychom se za pěkného počasí vešli do davu návštěvníků, toužících po stejném zážitku. Obava byla zbytečná, v klidu jsem (kartou) nakoupil lístky po 120 korunách a už jsem mohl sledovat tu spoustu trofejí, zdobících množství zámeckých prostor (jak jsem si hlavně zapamatoval z dětství).


Kaňkou na výletu bylo Romčino píchlé přední kolo, které jsem se jal spravovat přímo u stojanů před zámkem, zatímco Romča sledovala tu spoustu plachetnic, užívajících si toho šíleného větru...

Po občerstvení  jsme využili právě Ždákovského mostu k přesunu na pravý břeh Vltavy. Odtud je pěkný výhled na jezero včetně poloostrova vytvořeného (neviditelnou) Krkavčí skálou. No nepřipadá ti to trochu jako kaňon, nebýt té zátopy?

Výhled na poloostrov Krkavčí skály. 
Tady jsem si neodpustil retro-odbočku na druhé místo, kam jsme s rodiči jezdili na dovolenou, totiž do zátoky "U Svatého Jána". To místo leží na staré silnici z Kostelce nad Vltavou do Starého Sedla (Orlíku), překonávající Vltavu přívozem. Ten Svatý Jan tam skutečně stával, ještě určitě v roce 1994. Tentokrát jsem ho tam nenašel. Po troše pátrání na Internetu jsem ho přece jen našel.
Jen kousek pod ním jsme parkovali přívěs, dnes tam stojí poblíž bouda.

Sakrální památky vnímám zejména zásluhou turistiky již od mládí, ale zaujaly mne zejména po studiích, od kdy dokážu ocenit jejich historii. Natolik, že jsem se zúčastnil fotosoutěže Českého rozhlasu Paměť Krajiny, bohužel nedotažené do konce.

Konečně jsme v klidu pokračovali chráněni lesem před větrem. No, v klidu. Jet blízko řeky znamená ve vysokém břehu překonávat stále údolíčka, vyhlodaná v něm potoky. Volil jsem kombinaci červené turistické cesty, neznačených cest a cyklotrasy Vltavská. Značení té červené nic moc, chybí šipky na důležitých odbočkách, těžko se sleduje pěšímu, natož cyklistovi. Udělal jsem si malou odbočku k letohrádku Na Pískách, údajně dnes již zpátky v majetku Schwarzenbergů.
Poblíž osady Strážka jsme si nemohli nechat ujít nádhernou (a také značně "profláklou") vyhlídku na hrad Zvíkov

Vyhlídka od Strážky. 
Zastávkou na Zvíkově a telefonátem ohledně potvrzení zítřejší plavby lodí skončil dnešní větrný výlet asi po šedesáti kilometrech.

Těšili jsme se na neděli, čekal nás výlet do Čimelic a plavba lodí. Taky by mohl přestat foukat ten protivný vítr.
Vyrazili jsme k železniční zastávce Ostrovec, odkud býval malebný výhled na obec. Do Čimelic jsme pokračovali po lesních cestách kolem letohrádku Karlov, v jehož bezprostředním okolí je dnes komunitní zařízení.
Už jsem se tu zmínil o sakrálních památkách. Nedalo mi to, a zajel jsem se podívat po žluté turistické cestě na okraj lesa u Smetanovy Lhoty, jak tam přežil jeden křížek...

Větrno přetrvávalo, ale s o poznání teplejším povětřím. Čimelice nás vítaly zbrusu novým logistickým areálem u křižovatky proti hřbitovu - neklamné to znamení blížící se výstavby dálnice D4 zde. Tento nešvar zabírání plodné zemědělské půdy mě přivádí k nepříčetnosti.
Samotný hřbitov poutá pozornost další památkou - kaplí.  Zdá se, že poslední Schwarzenberský majitel, žijící v Rakousku, se snaží nějak zviditelnit rodový majetek. Fasáda Karlovského letohrádku, stejně jako tady kaple, je oživena a nemovitosti se tak nemusí stydět za své umístění v krajině. Horší to je se zdejším zámkem, za soudruhů letitým sídlem Střední průmyslové školy filmové.

Průčelí Čimelického zámku. 
Dnes už tu dobu připomíná jen dobový reliéf na budově podzámčí. Bude pozitivní dočkat se nějakého smysluplného využití zdejšího půvabného areálu.
Po dobrém obědu v restauraci Na Knížecí je čas pokračovat po značených i neznačených cestách přes Vrábsko a Koloredov ke Zvíkovu. Hned na začátku "kufr" - modrá turistická značka tu dělá totiž smyčku a s radostí, že jsem ji rychle našel jsem vyrazil opačným směrem.
Opouštíme městečko zajímavě řešeným areálem Bisingrov po hrázi rybníka,

Po modré k Bisingrovu. 
ale za hrází se naskýtá smutný pohled na chátrající zemědělskou usedlost, přitom citlivě zasazenou do okolní krajiny.
Dovedu si tady představit logistické centrum, maskované rurální architekturou, namísto toho šíleného krabicovitého, které jsem zmínil při příjezdu do Čimelic a které hyzdí naši krajinu u každého většího města. Místo je šikovně umístěné v krajině, chtělo by to jen sehnat peníze na jednosměrnou komunikaci a samostatný projekt instalací do stávajících budov. Jeden projektík k financování z EU. Jistě i pro Schwarzenbergy by to byl vítaný zdroj příjmů. 
Ach, to jsem se jen nějak zasnil...

Po osvěžující projížďce Varvažovskými lesy se ocitáme zase na Zvíkově. Těšíme se na výletní plavbu lodí. Včerejší telefonát byl zbytečný. Mé obavy z turisty přelidněného příhradí a fronty na molu byly zcela neopodstatněné. Do prázdnin asi ještě daleko...

připlouvá "naše" Carina, manévruje opatrně bez formace s lodí konkurenčního provozovatele paroplavby a obě zvíkovská mola se plní loděmi.  Z Cariny vystupuje dav dvou (!) pasažérů a záhy ji naplňuje větší dav šesti, tedy včetně nás. Hlavou mi bleskne cena za "plavenku" - 160 korun za osobu na padesát minut, jak se jim to asi vyplatí? Okružní plavba po Vltavě a Otavě až pod Svatou Annu je ovšem příjemná. Objednávám si pivo. Třetinka vychlazené Plzně za 45 korun možná vyvažuje náklady plavby. Ale kochám se pohledem z paluby. Přece jen z větší lodi je to jiný požitek, než z kánoe, sledujeme veget na hausbótech...


Těším se na kostelík Svaté Anny, pod nímž naše Carina tvoří smyčku na zpáteční cestu, ale není vidět na hřebínku nad vodou v bujné vegetaci.
Plavba byla vítanou relaxací, ale je čas pokračovat na kole. Ještě zaplašit žízeň, dnes je o poznání tepleji, než včera. Krásná příležitost zastavit se v Pivovaru Zvíkov. Ovšem ten výběr: ochutnávat by se dalo celé odpoledne. Třeba Zlatou Labuť 26°, decinku za dvacet korun. Nacházím ovšem pípu s mým oblíbeným tmavým mokem - černou třináctku. Chutná skvěle, jako :"nakouřené"! Upouštím od ochutnávky, dávám druhé a vyrážíme na trasu.
Čeká nás slepá odbočka do Svaté Anny ke kostelíku, který z lodi nebyl vidět. Tady pro změnu zase není vidět dovnitř.

Oslovský kostelík svatého Linharta.
Vracíme se zpět na Vltavskou cyklotrasu a další zastávku vychutnáváme v hospůdce U Hrachů v Oslově.
Skvělý Platan 12° a k tomu nakládaný Romadur. Lahůdka. Lokál voní malbou, paní hostinská důkladně všechno pucuje - blíží se oslava 850 (!) let obce. Kam se hrabou Pardubice..

S podvečerním návratem musíme překonat Otavu. To není tak jednoduché. Po zvíkovském Otavském mostu je další až v Písku. Ale mají tu jeden trik. Držíme se cyklotrasy č. 1149 přes Tukleky a Vojníkov do Vrcovic, tam "přesedáme" na cyklotrasu č. 1151 a klesáme hluboko do údolí. Přes řeku se tu klene smělá plynovodní konstrukce se dvěma lávkami, které plynaři dali k dispozici turistům.
To se nám na Labi v Dřítči nepoštěstí, plynaři si lávku zamykají a turista musí na Němčický most. 
Přes Borečnici, Zlivice (Čížovou), Vráž a Ostrovec se vracíme do tábora. Ve Vráži míjíme budovu ubytovacího hostince, kterou jsem marně hledal na Internetu jako možné útočiště tohoto víkendu.
Pěkných skoro 80 kilometrů.

Pobyt v Povltaví je pro mne i jakousi architektonickou relaxací. Zdejší obce nejsou totiž zdaleka tak zapleveleny krajinně a architektonicky tak zcela bezcennou současnou výstavbou, jako je tomu v okolí mnoha velkých měst (odstrašujícím příkladem budiž z mého okolí třeba nová výstavba v Němčicích pod Kunětickou horou).

**TATO ČÁST SLOUŽÍ PRO TESTOVACÍ ÚČELY
Ve Vráži míjíme budovu ubytovacího hostince
Záchranné sítě jsou vidět na obrázku

Žádné komentáře:

Okomentovat