Oblíbené příspěvky

neděle 25. března 2018

Další zimní výlet

Další z nízkonákladových výletů jsem v zimě podnikl s Romčou v sobotu 17. února 2018.

Původně jsem ovšem plánoval úplně jinačí výlet. Zima v nížinách letos opět nic nepředvádí. Bílé nebyly ani Vánoce, sníh nenapadl nějak soustavně ani ve středních polohách. Za mládí jsem minimálně jednou vyrazil na téměř klasický výlet na běžkách Hlinsko - Čachnov. Ten jsem plánoval i na tento víkend. Že na té trase bylo bílo, nebylo podle webových kamer pochyby. Ovšem zprávy od meteorologů ani domorodců na trase nebyly příznivé. Na běžkách se dá jezdit tak někde kolem Nového Města na Moravě. Na zmíněné trase to je spíš na pohorky. Pěšky se toho ale zdaleka neujde tolik, jako na lyžích.

Pardubice jsou od nepaměti spíše koncentrovaným sídlem, ve srovnání s většími aglomeracemi jako například sousední Hradec Králové. Osídlení se rozšiřovalo kolem historického centra na levém břehu Labe a teprve za komunistických dob se rozšířilo na pravý břeh v poněkud rozvolněných liniích obytných bloků sídliště Polabiny. Této struktuře odpovídal i rozsah městské hromadné dopravy, byť nejznámější byla od roku 1952 právě na tehdejší dobu poměrně dlouhá trolejbusová linka č. 3 do sousedních Lázní Bohdaneč. 
Akční rádius MHD tu není tedy tak rozsáhlý, jako ve srovnatelných městech s jiným historickým vývojem. 
Nedávný pokus připojit pomocí MHD další sousední město Přelouč se neosvědčil. 

"Dlouhý" trolejbus Solaris na točně u Dopravního podniku.
Na odpolední výlet jsem tedy zvolil trasu mezi konečnými MHD Opočínek a Čepí.
Do Opočínku jsme se přesunuli trolejbusem č. 7 a autobusem č. 15 s přestupem u Dopravního podniku. Počasí nebylo nikterak lákavé, těsně nad nulou, zataženo, kouřmo. Nedalo se počítat s tím, že bychom mohli provést nějakou zkratku třeba po promrzlém poli.
Také jsem ovšem nepočítal s trochou dobrodružství na cestě. Překvapila mne v Lánech na Důlku dopravní značka Slepá ulice na odbočce z křižovatky do Opočínku. Nedonesla se mi totiž informace, že se u sousední  vysokonapěťové rozvodny buduje nový silniční nadjezd přes železniční koridor. Není to žádná významná komunikace.
Rekonstrukce viaduktu přes železniční koridor u rozvodny Opočínek.
A už vůbec by mne nenapadlo, že díky tomu bude přerušena komunikace i pro cyklisty, neřku pro pěší. Nová mostovka byla sice již položena, pracovní chodníky instalovány. Tajně jsem doufal, že dělníci od Chládka a Tintěry, ohřívající se v instalovaných buňkách, nás přes nový most převedou, ale byl jsem přílišný optimista. Že by ortodoxně ctili pravidla bezpečnosti práce?
Museli jsme tu překonat zrekonstruovaný železniční koridor. A to je výkon téměř sportovní!
Poctivě opravené těleso dvojkolejné železnice s hlubokými odvodňovacími kanálky vyžaduje určitou zdatnost. Pro důchodce to není. Zvlášť když trať tu prochází obloukem v úvozu a není tu stoprocentní výhled do obou směrů. A takové Pendolino, když tu má "naloženo" 160 km/h, ho projede v mžiku. S tím nemám zkušenosti.
Odvážil jsem se, ale dalo mi práci přesvědčit Romču. Smrt na kolejích už dnes není nějakým šlágrem (když vidím ty kaskadéry přelézat kolejiště na pardubickém nádraží...).

Na cyklotrase v lese "Sekerka".
Po Labské cyklotrase č. 2 jsme se lesem přesunuli do Valů u Přelouče. Bez připravené strategie jsme se obcí rozhodli projít netradičně podél potoka Struhy. Minuli jsme stáje zřejmě někdejšího zemědělského družstva, kde dnes přebývají koníci, využívající nedalekého výběhu na opačné straně potoka. Přísně sledování ovečkami jsme se po bažinaté louce přesunuli k lesu, skrývajícímu dávné tvrziště a zaniklou ves Lepějovice. Posvačili jsme u kostelíka sv. Micheala archanděla

Posezení u kostelíka v Lepějovicích.
a připojili se k červenému turistickému značení. Kolem stále pustnoucí někdejší hájovny jsme se přimknuli k železnici 015 cestou do Veselí u Přelouče. Jaksi nepatřičně pomalu jsme šlapali polňačkou, kterou obvykle používáme s bikery při tréninku. Nevlídnou rádoby zimní krajinou

Krajina na Cholticku.
jsme míjeli Jedousov a za vlezlého větru jsme vystoupali na popravčí místo choltických. Šibenici sice dávno odnesl čas, dnes tu stojí kříž, ale trochu mrazí při pomyšlení, jak fungovaly středověké zákony.

V Cholticích mne nejvíce zaujala biblobudka, kterých se nyní po republice vyskytuje stále více. Ale čas na čtení nebyl, byl čas na svačinu. Ta se "podávala" u rybníčku v zámeckém parku. Pošilhával jsem po zámecké restauraci, v teple u pivíčka by určitě chutnala znamenitěji..
Na hospodu nebyl čas, byli jsme sotva v polovině trasy.
Zámeckým parkem jsme opustili Choltice, a překvapením nebyl konec. U rozcestí do Svinčan se objevila "boží muka " sv. Antonína. Mám rád sakrální památky v krajině, ale tuhle jsem opravdu nečekal. A to jsem kdysi kolem jezdíval. Kdo ji asi zrestauroval? Není k datu vydání článku ani zanesena v Mapy.cz.
Zdejší krajinou se pohybuji převážně na kole, to si jeden nepovšimne detailů, proto mne překvapila další pamětihodnost - dub sv. Theodora. Nijak výrazný krajinný prvek je teprve mladý strom, nástupce původního.
Kostelík sv. Vavřince ve Svinčanech by stál za opravu, působí dnes opravdu tristním dojmem. Kam až dnes sahá servis církve, budou její peníze stačit na obnovu?

Přes pole do Jeníkovic to byl poslední terénní úsek, dál nás čekalo "šlapání" po silnici. Nepohrdl bych odjezdem ze zdejší vlakové zastávky

Motorák na cestě do Heřmanova Městce.
ale trasa se musí dokončit, přestupovat v Přelouči by se stejně nikomu nechtělo. Zšeřelou krajinou jsme postupovali přes mírný hřebínek do Jezbořic a za tmy s blikačkou na batůžku jsme dorazili po dvaceti kilometrech do Čepí. Vyhřátá "čtyřiadvacítka" už parkovala poblíž zastávky a po 18. hodině nás odvezla zpět do Pardubic.

Takový typ výletu nemám jednoduché uspořádat. Romča má "lítačku", takže nemusí platit jízdenku MHD, já mám Pardubickou kartu s peněženkou, takže s ní mám levnější jízdné o víkendech. Horší to je s mou prací v nepřetržitém provozu. Mám totiž v tomto systému volných jen polovičku víkendů. Proto jsem si ani nemohl "vybírat počasí". 

Žádné komentáře:

Okomentovat