Oblíbené příspěvky

úterý 27. března 2018

Opět po dlouhé době ve stopě

Přiblížil se termín tradiční akce jednoho z mých přátel - běžců, dnes zasloužilého důchodce a stále sportovce. Po více než dvou letech jsem se měl postavit na lyže. Je to můj oblíbený sport, ale příliš ho už neprovozuji. Sjezdové lyžování je pro mne čím dál nedostupnější, a na běžky je potřeba dostatek sněhu v krajině, což v posledních letech bývá jen v pohraničních horách. 

Ale je tu ještě jedna komplikace, která může plány zhatit. Na konci loňského srpna jsem měl bouračku na kole a po všech rehabilitacích je levá ruka ještě slabá, není jisté, že se bude možno spolehlivě opřít o lyžařskou hůlku. 
Navíc po zdravotních potížích na sklonku předloňského roku přetrvává nejistota, zdali embolie je zpacifikovaná a můžu se plnohodnotně pustit do sportování, jak jsem byl dříve zvyklý. 

Vzhledem k nepřetržitém provozu u zaměstnavatele, kde nyní pracuji, mohu se připojit k důchodcům, kteří mají volno stále. A tak jsem ve čtvrtek 22. února 2018 vyrazil s kámošem do hor. V Pardubicích nebylo po sněhu ani památky, tak alespoň hřebeny Jizerských hor slibovaly dostatečnou pokrývku. V 7.02 nás tam odvážel rychlík.

Na nádraží v Harrachově.
Spojení z Pardubic do Harrachova vyžaduje obvykle dva přestupy. Zakoupil jsem si elektronickou jízdenku. To znamená v podání Českých drah dnes, že po Internetu dorazí jízdní doklad, návod k jeho použití a daňový doklad. Takže "v ruce" nemáš vůbec nic (pokud si to nevytiskneš, jak se doporučuje). A s tím vstoupím do vlaku. Jde průvodčí. 
"Vaše jízdenky, prosím", zní obvyklá fráze. Vytahuji tedy mobil, i když teoreticky stačí znát kód jízdenky. 
"6F3S33", vychrlil jsem na průvodčího. 
"Váš doklad, prosím", vece průvodčí. Lovím tedy peněženku s občanským průkazem. Někteří průvodčí tuto proceduru vynechávají, neboť sám si myslím, že založit si živnost na překupování jízdenek Českých drah nevede k bohatému byznysu. V rychlíku do Železného Brodu v pohodě. 
Po přestupu do osobáčku do Tanvaldu mi průvodčí už nerozumí: "co prosím?" 
Opakuji kód mistra ČD. 
"Tak máte říct, že máte elektronickou jízdenku, ne?" oboří se na mne průvodčí. 
Situace se opakuje ve vláčku z Tanvaldu do Harrachova. Inu, na "hlavní" trati panují jiné zvyky, než na těch lokálních, musím s tím počítat.

Připadám si jako debil, když vystupujeme v Harrachově, jelikož většina (mladých, asi studentů)  pokračuje dále (do Jakušic nebo Sklářské Poruby). Vzpomínám na dávné časy, kdy jsme tu nastupovali jako školní třída při dvoudenním výletu do Krkonoš. Někdy v roce 1974. Zvědavě jsme tehdy s kamarády pokukovali po kolejích, zarostlých na konci nádraží do bujné vegetace. Socialismus asi nesměl být pospojován kolejemi...

Výstup z vlaku v 9.55 na nádraží Harrachov je pro mne jako vstup do jiného světa. Šeď polabské roviny se změnila v bělobu horských planin. Nádhera! To za těch 378 korun stojí! Od dob, kdy dráhy zrušily Úschovnu zavazadel, není snadné si někde odložit. Do stopy nepotřebujeme batohy s oblečením na převlečení. Věšíme tedy ruksaky na stromy v lese.

Lyže jsem předmazal doma. Špatně. Je minimálně pět pod nulou. Kloužou dobře, ale neodrážejí. Je to už dávno, kdy jsem bez problémů odhadl sníh a vybral vhodné mazání. Také jsem hodně těch vosků poztrácel a někde zapomněl. Ještě že mi "historicky" zbyly dlouhé hůlky.
Sotva Jirkovi stačím ve stopě do Jakušic. Handicap ale snadno stahuji ve stopě zasypané jehličím. Můžeš namazat co chceš, ale na jehličí to prostě nejede. Je tu ale horší element, který připravuje drsné podmínky. Víchr. Na otevřených partiích lesa se nedá běžet proti větru, a na planině u biatlonového areálu v Jakušicích člověka ta vichřice vrací zpátky do lesa. A kuklu jako nepotřebnou jsem ponechal v batohu u nádraží, teď by se mi škaredě hodila!

Stanoviště rozhodčích v areálu Jakušice.
Na prosluněných fotkách to není znát, ale najít místo za větrem v té vichřici není snadné. Jedno takové se nachází u tribuny biatlonového areálu. Potřebuji zkontrolovat akumulátory kapesního foťáčku, nějak se mu nechce fungovat. Jirka už míří do lesa na druhém konci areálu, těším se tam taky. V lese přece jen ta vichřice tolik nevadí.

Chata Orle v zimě.
Těším se na svačinu. Mám na mysli chatu Orle. Projížděl jsem několikrát poblíž na kole, mezi lázněmi Švieradov a Jizerkou, ale z křižovatky u řeky není chata vidět. Stanul jsem tu poprvé. Někdejší sklárna má patro a obsahuje bufet jak v přízemí, tak tam. S chutí jsem si dal boršč, zde preventivně uváděný jako ukrajinský, za deset Zlotých (asi 66 Kč, t.č.). Pořádná porce čaje s citrónem i cukrem stojí 5 Zlotých.
Jirka už nervózně kmital na rovince před chatou. Uvažoval jsem chvíli, zdali nedojet k chatě Gořistóv, ale závan vichřice mě rychle odradil od choutek lítat někde po planině Velké jizerské louky.

Dokončujeme stále perfektně upravený hlavní okruh  průjezdem nad harrachovským nádražím a ještě jednou protneme rovinku biatlonového areálu, kde otáčíme zpět. Pěkných 32 kiláčků. Teď už jen sejmout batůžky v lesní úschovně a stiháme ještě jedno Klášterské v bufetu Mašinka na nádraží. 17.57 odjíždí vláček domů.

Cítím stehýnka, trošku pobolívají ramena, ale levá ruka postižení nijak neprojevuje. Její test dopadl dobře. Nemusím se bát vyrazit znovu.
S novými běžkami jsem moc spokojen nebyl. Budu muset na Krkonošskou sedmdesátku připravit oboje běžky. 

Žádné komentáře:

Okomentovat